Vojenský výcvikový prostor Jince není i přes svůj vymezený účel a mnoho desítek let existence jediným místem na Brdech, kde se odehrávaly vojenské dějiny.  S trochou nadsázky by se dalo říci, že zatímco západně od říčky Litavky se k boji převážně cvičilo, východně od jejího údolí se skutečně bojovalo, nebo aspoň k opravdovému boji připravovalo.

Pro jeden z nejvýznamnějších vojenských střetů, který se na Hřebenech kdy odehrál, se musíme vrátit až do první čtvrtiny 15. století a přemístit se do lesnatých údolí mezi Hluboší a Čenkovem, neboť právě zde byla v roce 1422 svedena bitva mezi Hanušem z Kolovrat a obránci Příbrami.

Kalich proti orlici

Příbram byla původně arcibiskupským městem, ovšem v roce 1421, kdy na stranu kalicha přestoupil sám pražský arcibiskup Konrád z Vechty, se stala oporou moci pod obojí a spolu s rovněž husitskou Březnicí vytvářela jakousi kališnickou enklávu na jihovýchodním okraji Brd. Nedalo se počítat s tím, že by příbramští měšťané postavili sami dostatečnou vojenskou sílu, proto byl pomocí při obraně Příbrami pověřen husitský hejtman Jan Zmrzlík ze Svojšína, společně se svým bratrem Petrem mladším Zmrzlíkem. (Šlo o syny slavného otce, Petra staršího Zmrzlíka ze Svojšína, nejvyššího mincmistra Českého království, vzdělance a osobního přítele Mistra Jana Husa).

Hejtman měst Pražských Hanuš z Kolovrat stanul v čele snah katolické strany toto ohnisko odporu rozbít, ochránit majetky katolické šlechty, ležící v jeho dosahu a možná i získat něco navíc. V únoru roku 1421 vypálila husitská vojska čítající více než 7000 pěšáků a 200 vozů Dobříš, během svého rozsáhlého tažení z Tábora přes Kamýk na Dobříš a dále přes Strašice a Rokycany ku Plzni. Pobořenou Dobříš dostal v roce 1422 od panovníka Zikmunda Lucemburského do držení právě Hanuš z Kolovrat, měl tedy rozhodně v podbrdském kraji oč bojovat. V rozmezí let 1421 a 1422 Příbram třikrát přepadl a vydrancoval, v jednom případě se naopak musel stáhnout s nepořízenou.

Za těchto okolností, jak se zdá být pravděpodobným, se Příbramští rozhodli nečekat na další výpad ve slabě opevněném městě, ale raději přenést boj do otevřeného pole a snad i využít momentu překvapení. Výchozím bodem pro katolická vojska bylo široké okolí královského hradu Karlštejna, takže přirozenou nástupní cestou při výpadech směrem na Příbram bylo údolí říčky Litavky. Ke střetu došlo v místech, kde Litavka přijímá z východu bezejmenný přítok, který protéká vlhkým, zalesněným a snad trochu pochmurným údolím mezi kótami „Hořice“, „Holý vrch“ a „Špic“. Samotné údolí jméno má – na podrobnějších mapách najdeme název „V Zabitých“, případně „V Zabitém“.

Údolí "V zabitých"

Název v tomto případě rozhodně není odrazem lidové pověsti či mordýřské historky. Jen několik stovek metrů níže po proudu později stávala malá železářská osada zvaná „Bílá Huť“. Při úpravách struh pro vodní pohon a hráze vodního rezervoáru pro potřeby hutě v 17. i 19. století byly v zemi opakovaně nalézány zbytky zkorodované železné výzbroje a koňské podkovy. Systematičtěji se nálezy zaobíral lidový archeolog a písmák Jan Zykán z Čenkova, díky jehož aktivitě byl také nedaleko místa předpokládané bitvy v roce 1876 postaven malý pomník (Čáka J. 1999).

Pomníček vybudovaný na místě bitvy v roce 1876	Podoba pomníčku před rekonstrukcí foto: Bronislav Kormunda (2008)

To, že lze výše zmíněné nálezy a místní ústní tradici přesněji interpretovat, je zásluha kronikáře Bartoška z Drahonic. Tento představitel drobné šlechty, bojující na katolické straně, se celé řady událostí, jež zaznamenal ve své strohým a věcným stylem psané kronice, sám zúčastnil nebo o nich byl přinejmenším velmi dobře informován. Konflikt poblíž Hluboše je v kronice zaznamenán hned dvakrát – poprvé v kronice samotné, podruhé v pozdějších přípiskách, které však bývají vydávány jako její nedílná součást.

U data 8. září 1422 stojí:

Eodem anno dominus Hanussius de Colowrat circa festum Nativitatis b. Marie habens secum CIV equites Alssikonem capitaneum et Przibramenses eorum trecentos vicit in campis per conflictum et ultra XXX interfecit et CXXIV captivos ad castrum adduxit.

Toho roku pan Hanuš z Kolovrat, maje 104 jezdců, okolo svátku Narození Panny Marie hejtmana Alšíka a tři sta příbramských porazil v otevřeném poli, přes třicet zabil a 124 zajatců do hradu (míněn pravděpodobně Libštejn, pozn. aut.) odvlekl.

Přípisek, který bezpochyby popisuje tutéž událost, zní takto:

Item anno etc. XXIV dominus Hanussius gentes Zmrzlikonis, videlicet Absolonem, Kowarziconem cum XVIII equitibus et CCC vel citra peditibus prope villam Hlubossie in campis per conflictum evicit, ubi XVI militares et centum XV cives de Przibram et laicos cum ipsorum defendiculis captivavit, reliqui vero in silvas fugierunt.

Roku 24 (zjevná chyba, pozn. aut.) pan Hanuš lid Zmrzlíkův, to jest Absolona Kovaříka s 18 jezdci a o něco méně než 300 pěšáky poblíž dvorce Hluboše v otevřeném poli v bitvě porazil, kde 16 vojáků a 115 měšťanů příbramských a laiků s jejich zbrojí zajal, ostatní do lesů uprchli.

(překlad: p. Herbert Jindra)

Můžeme tedy shrnout – Husitská vojska pod velením Jana Zmrzlíka a Absolona Kovaříka spolu s příbramskými měšťany a kovkopy vedenými hejtmanem Alšíkem utrpěla 8. září 1422 v menší, ale nikoliv bezvýznamné bitvě od Hanuše z Kolovrat porážku. Historický kontext této bitvy a jejího výsledku načrtává historik Václav Vladivoj Tomek v jím sepsaném životopise Jana Žižky:

...pan Hanuš z Kolowrat neustál již od roku předešlého pokaušeti se o dobytí Příbramě, města náležejícího k arcibiskupstwí, které bylo, jak se podobá, arcibiskupem Konrádem poručeno k ochraně někdy panu Petrowi Zmrzlíkowi a po něm jeho synům, jichžto sídlem hlawním byl hrad Orlík pod Zwíkowem na Wltawě. Dne 8 Září swedl Hanuš z Kolowrat boj s Příbramskými a s lidmi pana Jana Zmrzlíka u Hluboše mezi Příbramí a Hořowici, we kterém utrpěli od něho těžkau ztrátu. Snad byla událost tato příčinau, pro kterau se Žižka odebral na Orlík, aby synům přítele swého přispěl ku pomoci. Nacházímeť jej dne 11 Září na zámku tomto, ale již také zaneprázdněna s příprawami proti cizím, netoliko domácím nepřátelům.

Miroslava z Lestkova

Událost se dočkala i svého beletristického zpracování, a sice v historické povídce „Miroslava z Lestkova“. Jedná se o literární prvotinu spisovatele publikujícího pod jménem Franta Župan, vydanou v roce 1881. Samo jméno autora nenechává nikoho na pochybách v tom ohledu, že se jedná o pseudonym. Skrývá se za ním rodák z podbrdského Běštína a středoškolský pedagog František Procházka (1858 - 1929).

Román staví na variantě osvědčeného tématu lásky jdoucí napříč znepřátelenými stranami, v tomto případě přívrženci husitské a katolické víry, trpí ovšem nápadnou žánrovou rozháraností. Najdeme zde rozsáhlé dialogy vedlejších postav, odlehčené dnes již sice archaickým, ale nevtíravým humorem (mimochodem, zde je autor očividně doma „ve svém živlu“), nesrovnatelně temnější líčení obrazu země stižené válečnými událostmi, čerpající zřejmě z tradice anglických historických románů, ba i prvky národního uvědomění, které vzhledem k době vzniku knížky nemohou chybět. S blížícím se závěrem sklouzne text několikrát ke kronikářskému stylu, obsahuje dokonce několik odkazů na odborné texty již výše zmíněného historika Václava Vladivoje Tomka. Není bez zajímavosti, že Tomkův zde citovaný životopis Jana Žižky vyšel v roce 1879 – dva roky před „Miroslavou z Lestkova“. Šlo zřejmě o téma takového druhu, které nedávalo v tomto období Čechům spát.

Poukazování na stylistickou nevyrovnanost „Miroslavy z Lestkova“ nechť laskavý čtenář nebere jako odsudek. Kniha se navzdory tomu „dá číst“ i dnes a nelze ani opomenout skutečnost, že ji autor dokončil jako své první větší dílo ve věku pouhých 23 let.

Podívejme se nyní na popis střetu mezi Hanušem z Kolovrat a bratry Janem a Petrem Zmrzlíkovými (kráceno):

Dole as dva tisíce kroků vzdálí stálo sešikováno vojsko pana Kolovrata s obou stran hlubokého rybníka, opírajíc se oběma křídly o les, obsazený lučištníky. Střed tvořilo pevné staré stavení „Bílá Huť“. Veškerá jízda páně Hanušova, vyjímaja silnou přední stráž, postavena byla v zadu pro případ obejití v mlze přes vrchy a dílem jako druhý pomocný šik, jenž pro pohyblivost svou mohl nejrychleji na ohrožené místo vržen býti.

....

Vojsko příbramské sestupovalo z výšin ve dvou proudech, které se s přibývající blízkostí nepřítele rozšiřovaly v bitevní šiky, a zapělo nadšeně ohnivou píseň “Kdož jste boží bojovníci“. Když ohlas druhé sloky dolehl v důl, zazněl i odtud z nesčetných prsou chorál: „Svatý Václave“, nejstarší válečná píseň česká.

...

Pan Jan s vlajícím bílým chocholem předjel s větrem o závod své první řady a kynul mečem panu Absolonovi, aby počal bitvu útokem na levém křídle. Absolon Kovářík sestavil již mezi pochodem městské své zbrojnoše a kovkopy v první srážku a za nimi na padesát kroků sedláky kališnické a měšťany některé, ozbrojené cepy i počal útok s obvyklou sobě divokostí bez ohledu, že žene se proti přesile více než dvojnásobné.

...

Pan Jan sám v čele ostatního vojska svého a pánů spolčených vyrazil proti druhému křídlu Kolovratovu, nechav ve středu pro spojení veškeré jízdectvo své. Harcovnící v předu běžící vyčistili houštiny od střelců, vytahujíce opozdilé z úkrytův a ubíjejíce je. Hlavní proud útočného zástupu tohoto bral se silnicí kolem rybníka, musil však dle rozkazu čekati často na vojsko lesem postupující, které pro překážky půdy a odpor nepřítele, stále rostoucí, tak rychle ku předu nemohlo. Boj rozvinul se na celé čáře

Pan Hanuš, spatřiv pravé křídlo své povolovati, rozkázal záložní jízdě obejeti bojující a vpadnouti přes Lítavu panu Absolonovi v bok.

Přeskočíme nyní několik odstavců najednou, ale můžeme prozradit, že to bylo právě použití přesily jezdectva, které podle líčení autora rozhodlo bitvu ve prospěch Kolovratova vojska. V tomto směru nemusí být vyfabulovaný průběh boje daleko od pravdy.

Zatímco Absolonův oddíl byl podle románu poražen u hráze rybníka nad Bílou Hutí, druhé křídlo sdružené okolo bratří Zmrzlíků se stáhlo k poslední obraně do ústí údolí, nazývaného dodnes podle krvavého konce bitvy:

Prostranná kotlina lesní, ve středu prorytá potokem a se tří stran obstoupená příkrými stráněmi stala se posledním nejkrvavějším jevištěm bitvy. Ohromné smrky a jedle rozpínaly ve výši větve své jako chrámová klenba nad hlavami bojujících, Pochmurná, nevlídná dolina, temná i za jasného dne, byla jako vyvolena pro hrob těchto zoufalců, kteří necouvali, ale vraždili a padali. Při zamračeném nebi panovala pod těmi spoustami jehličnatými poloviční temnota, která i vítězi plnila srdce teskností. V pološeru tom míhaly se ve vzduchu meče nepřetržitě jako blýskavice a dopadání jejich zvonilo příšerná hrana v nářek raněných. Zápas podobal se již pohřbu.

Pan Hanuš, chtě ušetřiti zbytečného prolévání krve, dal troubiti k přestávce a za hrobového ticha, v něž hučela jen bystřina a šum větru v korunách, oslovil obklíčené:

„Vzdejte se, chrabří vojínové, a mé slovo vám ručí za poctivé zajetí.“

Velmi barvité líčení svádí k tomu vzít tuto interpretaci námětu za svou a doplnit si v mysli hubená historická fakta podstatně konkrétnějším a působivějším kontextem. Jde ale jen o klam – František „Župan“ Procházka měl k dispozici v podstatě tytéž sporé informace jako my dnes – zejména tedy místní ústně předávanou tradici, Bartoškovu kroniku a úryvky odborných textů historika Václava Tomka . Děj se drží poměrně věrně známých historických reálií, přidává však samozřejmě mnoho podrobností navíc. Zajímavým detailem např. je, že bitva podle popisu v knize probíhala za deště.

Bojiště dnes

Dnešní podoba dějiště bitvy bohužel příliš neodpovídá romantickým představám. Při silnici přímo před ústím údolí, odkud snad nastupovaly husitské šiky ke střetu, dnes provozuje firma z nedalekého Čenkova skládku stavební suti. Poněkud zaneřáděné je nejen její bezprostřední okolí, ale i první desítky metrů samotného údolí. Pietní klid rušený jen zurčením potoka najdeme až výše proti proudu, kde bylo v čistém prostředí brdského lesa vybudováno v moderní době několik vodárenských jímek.

Utěšenější pohled skýtá někdejší Bílá Huť. Původní hutnická osada zanikla, ale vodní rezervoár s náhonem zůstal, jak tomu často bývá, zachován. Zmínka o areálu huti poblíž místa střetu v knížce od F. Župana je správná – huť byla založena někdy na počátku 15. století, později zde byl hamr. Na mapách ze druhé pol. 18. století je již tento hamr zakreslen dostatečně podrobně na to, aby bylo možné identifikovat jeho zásobárnu vody s dnešním rybníkem nad Čenkovem. Těžko říci, zda nádržka vypadala stejně již v 15. století a mohla sehrát nějakou roli v bitvě. Dnes na její klidné hladině uvidíme spokojený pár labutí.

Vodní rezervoár u někdejší Bílé Huti

Přímo naproti rybníku najdeme pomníček husitské porážky vztyčený roku 1876, který však doplácí na svoji polohu bezprostředně u rušné silnice mezi Hořovicemi a Příbramí. I ten, kdo by si na historii místa, kterým právě projíždí, vzpomněl, nemá mnoho vhodných příležitostí k zastavení. Kvůli svému neutěšenému stavu prodělal pomník během léta 2010 alespoň provizorní rekonstrukci.

Pro zajímavost lze dodat, že srážka mezi husity a katolickou stranou nebyla poslední bitvou, která byla poblíž Hluboše svedena. Cesta podél Litavky byla vždy významnou spojnicí a sevřené údolí se zřejmě jevilo vhodné pro svedení boje. V roce 1611 tudy šiky pasovských ustupovaly od Prahy, kde se neúspěšně pokusily sehrát roli jazýčku na váhách ve vnitropolitických třenicích českého království. Do cesty se jim postavila zemská armáda pod velením Jindřicha Matyáše z Thurnu. Bitva skončila těžkými ztrátami na obou stranách, celkově se však považuje za porážku pasovského vojska, neboť zneutralizovala jeho rabovací potenciál, čímž bylo cíle zeměbrany dosaženo.

Poděkování

Závěrem se sluší poděkovat všem těm, kdo se na vytváření článku podíleli, jmenovitě:

• Herbertu Jindrovi, za pomoc s překladem vojácké latiny Bartoškovy kroniky
• Bronislavu Kormundovi, za fotografie původní podoby pomníku u Čenkova

Prameny a literatura

• Tomek Václav Vladivoj (1879): Jan Žižka – nakladatelství J. Otto, Praha: 147
• Čáka Jan (1999): Toulání po Brdech, 4. přepracované vydání - Mladá fronta, Praha: 93-99
• Kronika Bartoška z Drahonic, In Goll J.: Prameny dějin českých, Díl 5. (1893) - Nadání Františka Palackého, Praha: 591-628
• Procházka F. (1881): Miroslava Z Lestkova - nakladatelství J. Otto, Praha