Silnice číslo 19, vinoucí se přes Borovno do Rožmitálu pod Třemšínem, přibližně odděluje Jižní Brdy a Třemšínsko po straně jedné od Středních Brd s VVP Jince na straně opačné. Obě části mají něco do sebe, osobně ale asi chovám o něco vyšší příchylnost k té druhé zmíněné. Konkrétně se to projevilo ke konci září, kdy jsem se vypravil z Míšova (od grilu u hasičské zbrojnice) směrem do srdce Brd. Stačilo prokličkovat mezi pár staveními, a po dalších pěti minutách chůze mezi poli jsem se ocitl u závory označující začátek vojenské silničky, která vede víceméně přímým směrem až na Padrť.

Ačkoliv Padrťské rybníky jsou asi nejprofláknutější lokalitou v centrálkách, musel jsem konstatovat, že si vůbec nevybavuji, kdy jsem tam byl osobně, přestože jsem v rámci základní vojenské služby musel minimálně jednou či dvakrát projet poblíž. Fotografií z místa je na webu i jinde k dispozici dostatek, nicméně obraz okolní krajiny mi v hlavě nenaskočil, rozhodl jsem se tedy tuto mezeru v základním vzdělání vyplnit.

Možnost použít bicykl jsem tentokrát zavrhl jako příliš opovážlivou. Jednak celá výprava měla samozřejmě příchuť zakázaného ovoce, jednak jsem nevěděl, co mě všechno cestou čeká a jestli na mě někde nečíhají takové terény, kde by bylo kolo spíš přítěží. Pokud mohu poněkud předběhnout, první obava se ukázala jako zcela lichá, druhá byla částečně oprávněná. I když – kdybych nebyl opěšalý, možná bych volil cestu celkově jinak.
 

První úsek se skládá zejména z usilovného pochodu po silničkách většinou rovných jako podle pravítka, občas zpestřených nějakým paloučkem, loveckou boudou nebo neznačeným rozcestím. Cesta od vstupu do lesa mírně stoupá, překonává hřeben zdvihající se k vrchu Okrouhlík a pak s podobně mírným sklonem pozvolna klesá k Padrti. Ústí až na křižovatce u hráze Dolejšího padrťského rybníka, lákavější alternativou je však odbočit doprava na ozávorované křižovatce, kde varovné cedule upozorňují na začátek dopadové plochy. Odbočka zavede turistu na jedno z nejkrásnějších míst Brd – na hráz Hořejšího padrťského rybníka. Na kraji hráze stojí lovecké boudy a kotví zde obvykle rybářská pramice. O kousek dál, z koruny hráze, se otevírají úžasné pohledy na oba dva rybníky. Ten výše položený zaujme především svou rozlohou a mohutností a je typický hustými (a podmáčenými) okolními lesy, mezi nimiž se blyští jeho hladina. Směrem dolů se naopak naskýtá pohled na nepravidelné okraje mělkého dolního rybníka, postupně zarůstající rákosem a dalšími mokřadními rostlinami. Pravý břeh (bráno při pohledu dolů) je svým charakterem vysloveně rašeliništěm, levý je bohatší na traviny. Celkově atmosféra těchto rybníků, ležících v nezvyklé nadmořské výšce, evokuje vzpomínky na Šumavu i na Jižní Čechy – z obojího trochu. Splynutí vodních ploch s okolím je dáno také stářím rybníků. Byly založeny už ve druhé polovině 16. století za panství Gryspeků, konkrétně Floriánem Gryspekem z Gryspachu.

Na hrázi jsem ve snaze využít příležitosti pořídil desítky fotografií. Jak jsem bohužel později zjistil, při výměně objektivů se mi tu dostala na snímač smeť, která mě pak téměř celý den věrně doprovázela. Naštěstí na krajinách „naležato“ nebyla téměř viditelná. Ponaučení pro příště: objektivy se nemění vkleče v trávě, ani když pospíchám. Pozn. fotografická: Jinak jsou výsledky ovlivněny tím, že jsem se seznamoval s novým přístrojem, ale i tak bylo znát, co by nová technika dokázala, kdybych to s ní uměl.

Zpět na „hlavní“cestu jsem už nevracel, podél Dolejšího rybníka vede totiž vodnatým terénem další silnička, která na onu původní po pár stech metrů ústí. Po pravé straně je několik možností opatrně projít kousek do mokřadu, případně si i vylézt na posed a chvíli pozorovat život na Dolejším rybníce z visutého stanoviště. Ornitolog i botanik si ze přijde bezesporu na své. Po silnici na hrázi sice občas projede automobil nebo zemědělec s traktorem, pokud ale člověk počká čtvrt hodiny, aby „splynul s prostředím“, začne to okolo doopravdy žít.

O kousek dál, za další závorou, začínají Padrťské pláně. Jednoho zde musí nutně přepadnout nostalgie. Ze tří vesnic zůstalo velice málo, jen nerovnosti v terénu prozrazují, kde stávala kdysi stavení Padrti, Přední a Zadní Záběhlé. Výjimkou je jen torzo padrťského mlýna, část jehož poslední zdi dosud stojí, snad kvůli umístění téměř pod úrovní terénu, nebo kvůli bezprostřední blízkosti rybníčku, který byl zachován. Těžko uvěřit, že zde existovaly v 18. století vysoké pece, několik hamrů a nejméně dva mlýny.... Nezachovaly-li se však budovy, zachovaly se stromy – aleje lemující nejednu silničku na pláních lze ještě ztotožnit s těmi na starých fotografiích a pravidelně rozestavěné ovocné stromy vyskytující se např. na Přední Záběhlé vypovídají, kde býval sad nebo zahrada.

Z moderní doby se tu také leccos zachovalo – zejména věž na řízení střeleb a po celé ploše rozmístěné centrály ovládání terčů, mající podobu menších okopů s totálně vybrakovanými panely zasazenými v betonových soklech. Zajímavé je, že zbytky elektrických zařízení vypadají poměrně nově, jako by je sběrači kovů navštívili teprve včera (ostatní zařízení v prostoru vypadají obvykle omšeleji). Také transformátorová stanice s přilehlými baráky kousek od Dolejšího rybníka je podle nezaměnitelného brumu 50Hz stále pod proudem.

Na křižovatce u hráze Dolejšího rybníka se nabízejí pro příchozího od Míšova tři cesty: doleva na bývalý Kolvín, rovně víceméně do Strašic a doprava přes hráz na býv. Přední Záběhlou a dále do Věšína.

Protože už při cestě podél rybníků jsem si zálibně prohlížel radarovou věž na kopci Praha, měl jsem v úmyslu se k ní podívat. Nicméně pláně přede mnou byly neméně lákavé, takže jsem se po chvíli pobíhání v okolí hráze a pořizování fotodokumentace vydal dále z kopce dolů, podél Klabavy (podle místní zvyklosti se však tahle vodoteč jmenuje Padrťský potok a Klabava se z něj stává až v Rokycanech u fotbalového stadionu, po soutoku s Boreckým potokem. Odbočka z odbočky: soutok je pěkné místo pro srovnání vzhledu vody z nitra Brd s humusem z Boreckého potoka).

Malý rybníček bezprostředně u cesty je rezervoár pro již zmíněný mlýn na Padrti, pravděpodobně Vintiškův mlýn, jehož torzo je jedinou stojící zděnou památku na předválečné osídlení. Na dolním okraji plání se odděluje od cesty na Strašice klikatá silnička, s občasnými vichrem ošlehanými stromy po obou stranách, která nás zavede do mírného kopce až na býv. Zadní Záběhlou. Z těchto míst je možné přehlédnout celé pláně včetně stříbřité hladiny Dolejšího padrťského rybníka. Bývá tu větrno a na ploše se občas povalují zbytky cvičné munice a prostřílené kusy plechu. Nenašel jsem však ani jeden opravdu současný kráter, stopu po ohni či cokoliv podobného, z čehož usuzuji, že ačkoliv se zde možná občas cvičně manévruje a popojíždí, na opravdovou střelbu už asi delší dobu nedošlo (v kontrastu např. s dopadovou plochou na Toku).

Prošel jsem se po pláni a pomalu se stočil podél okraje plochy zpět, abych se v místech, kde stávala Přední Záběhlá napojil znovu na cestu od rybníků do Věšína. Cesta k úpatí Prahy je pro pěšího celkem zdlouhavá a několik cyklistů, kteří mne za tu dobu minuli, jsem pozoroval se závistí. Navíc jsem marně vyhlížel dostatečně důvěryhodnou odbočku doleva do kopce, která by mohla vést na vrchol. Možná tam žádná není, možná jsem jen nenašel ten správný průsek. Mapa nabízela možnost dostat se do blízkosti Prahy za cenu značné zacházky, de facto z druhé strany, než kde jsem se právě nacházel, což mne nelákalo, takže jsem v odhadnuté vzdálenosti prostě vlezl do lesa a začal šplhat po úbočí kopce podle směru největšího spádu. K zaznamenání hodným zážitkům v oboru biologie patří skupina divokých prasat, kterou jsem vyplašil až z bezprostřední blízkosti v porostu vzrostlého hustého kapradí. Pozorováním zjištěno, že prase divoké, jsa vyplašeno, skáče srovnatelně vysoko jako srna, tedy podává výkon, jakého bychom se např. od vepře přeštického červenostrakatého jistě nedočkali.

Poměrně prudký svah za chvíli dosáhl hřebene, kde trochu řidší les a několik mýtin dovolovalo „tušené výhledy“ na Padrťské rybníky a okolní kopce. Po věži stále ani památky, ale hřeben doprava viditelně stoupal a les byl podstatně schůdnější než doposud. Šťastnou náhodou jsem neminul velký krmelec, nádhernou dřevěnou stavbu, kterou by nepohrdl ani homo sapiens sapiens. Hotel se senem pro spárkatou zvěř stojící „uprostřed ničeho“ jsem využil jako záminku k zastávce, zároveň jsem malomyslně začal uvažovat o návratu. Pak jsem se ale zatvrdil a vyrazil dál, ačkoliv terén už nedával jednoznačnou odpověď na to, kudy je to vlastně nahoru. Ale vyplatilo se – po pár desítkách metrů se objevila mýtina zarůstající nálety a oplocenka, a nad vrcholky stromů čněla špička radarové věže ve stylu UFO.

Opět se mi potvrdilo, že věž svou velikostí klame – vypadá jako na dosah ruky, ale na náhorní plošinu Prahy mě ještě čekal ještě kousek po rovině a následně asi sto metrů šplhání do prudkého kopce. Celá věž skýtá působivou podívanou, okukoval jsem ji ale pouze zpovzdálí, pamětliv své role vetřelce.

Borůvčím porostlé rovné temeno kopce nabízí nicméně ještě dvě zajímavosti. Zatímco dnešní věž je civilní – meteorologická, v minulosti zde bylo ideální místo k umístění vojenských radiových zařízení. Kousek od vrcholu jsou tak k nalezení základy německé radiolokační věže z doby okupace. Čtyři betonové sokly se dochovaly v bezvadném stavu, konstrukce věže samotné však byla dřevěná a nezůstalo z ní vůbec nic. Znalci dokážou v okolí najít i německé okopy a základy staveb, což jsem nezopakoval (ovšem ani jsem se příliš nesnažil), zato na betonové fundamenty jsem narazil snadno, když jsem hledal známou „Čákovu“ vyhlídku, nazývanou tak na počest nejznámějšího spisovatele brdských hvozdů. Přestože je Praha pokrytá vzrostlým lesem, místo vhodné k vyhlížení zde je. Je jím kamenné pole na úbočí přivráceném směrem k Věšínu a Rožmitálu. Rozeklaný kmen, známý z kreseb, už (podzim 2005) leží mezi kameny, ale návštěvní kniha a panorama horizontu právě od Jana Čáky jsou připevněny na nedaleké souši. Není divu, že kniha je plná pochvalných zvolání, protože rozhled je rozsahem výjimečný. Vidíme nemalou část rožmitálské silnice, Třemšínsko a Jižní Brdy, za nimi Šumavu a Böhmerwald :-) Za mimořádných meteorologických podmínek jsou podle zkušených návštěvníků vidět i zasněžené vrcholky Alp.

Protože viditelnost byla za mé návštěvy pouze průměrná, na Alpy jsem si musel nechat zajít chuť, ale šumavské kopce taky nebyly k zahození. Hodně dlouho jsem fotografoval, mimo jiné jsem s pomocí teleobjektivu pořídil i několik místopisně možná hodnotných, jinak ale mlžných snímků Rožmitálu. Panoramatické snímky šly ten den líp a navíc mne potkalo to štěstí, že při výměně skel jsem se - opět samozřejmě nevědomky - zbavil onoho smítka na CCD, kvůli kterému se později ukázala řada předchozích záběrů na vyhození.

Na vyhlídce bylo krásně, ale původní časové dispozice výletu byly již dávno prolomeny a tak jsem sbalil všechno vybavení a vydal se urychleně směrem k Míšovu. Nabízelo se mi několik cest, bohužel žádná z nich potřebným směrem. Vyřešil jsem to tak, že jsem se vydal po hrubě štěrkované cestě přibližně někam na Věšín a při první příležitosti odbočil solidně vypadající lesní cestou doprava v naději, že dojdu na silničku Padrť-Míšov. Zakrátko jsem také na silnici došel, dal se po ní doprava. Po chvíli se dokonce objevilo na asfaltu univerzální středobrdské turistické značení – šipky „GRIL MÍŠOV“ :-). Cesta po silnici na Padrť byla jednotvárná a už se projevily toho dne ušlapané kilometry. Když jsem míjel místo, kde jsem předtím zalesněným svahem zahájil výstup na Prahu, bylo už zřejmé, že přestávka s romantickým výhledem na rybníky odpadá.

Pozdě odpoledne jsem konečně byl zpět na pláních. Zde jsem udělal velmi kravské rozhodnutí – ve snaze urvat z výletu co nejvíc jsem se rozhodl pro návrat po druhé, necivilizované straně Dolejšího rybníka. Bohužel, náznak pěšiny brzo zmizel a na výběr bylo mezi rašelinou břehu rybníka a neproniknutelnými smrčinami, které paradoxně také často stály ve vodě. Kromě toho se do cesty neustále pletl náhon, který Dolejší rybník z této strany obchází. Nakonec se kupodivu ukázalo jako nejlepší jít rašeliništěm, vystlaným úctyhodnou vrstvou pružného mechu a přerušovaným potůčky a rameny rybníka. I přes celkovou únavu jsem si stihl všimnout, o jak nádherný kousek přírody se jedná. V jednu chvíli se kousek přede mnou se zvedl jelen a podstatně křepčím krokem, než jakého jsem byl schopen já, odhopkal směrem k promočeným lesům kolem Hořejšího rybníka. Pro někoho, kdo má čas a energii, je toto místo skvělý cíl pro posezení s dalekohledem nebo lovy s kamerou. Rašeliništěm se ale velice špatně spěchá, to mohu dosvědčit.

Po nesnázích a několika pádech jsem se vyškrabal na hráz Hořejšího rybníka. Byl jsem neuvěřitelně špinavý, kupodivu však ne zablácený, protože rašelina na věcech neulpívá. Pro celkovou zdeptanost jsem přece jenom zastavil a přeskupil výstroj, vysypal rozličný obsah z bot..... a pak vyrazil dál. Cesta do Míšova mi byla tentokrát dlouhá, ale proběhla už bez rušivých událostí. K autu jsem se připotácel v sedm večer, takže grilovaná klobása, podobně jako to odpoledne více věcí, z časových důvodů odpadla. Ale půjdu zas :-)