Sedmsetpadesátky nejsou jen silná kubatura motocyklů. Je to i hodnotná kulturně-turistická akce pořádaná na sklonku podzimu v Brdské pahorkatině. Mírná změna v názvu podniku odráží fakt, že osmistovky se už těm nejzcestovalejším trochu omrzely. Tentokrát, ačkoliv nebylo cílem se 800vkám vyhýbat, se počítalo i s nižšími a často nepříliš známými vrcholy. Měl jsem to štěstí být letos mezi zúčatněnými, za což patří dík Romanovi P. Ačkoliv vejšlap tohoto druhu nemá žádného oficiálního organizátora, Roman se dobrovolně ujal nelehké úlohy svolavatele, který vede v patrnosti množinu telefonních čísel, předpokládaných míst připojení a odpojení nás - slabších článků výpravy a sám ji absolvuje podle dohodnutého itineráře od začátku do konce. Vloni na to nebyl sám, ovšem druhý člen zdravého jádra brdoznalců Michal se, jak jsme se dozvěděli, před pár měsíci zranil při adrenalinových sportech a tentokrát se nemohl připojit.

Dilema, zda vyrazit už v pátek či se připojit až v sobotu, za mne vyřešil zaměstnavatel. V době, kdy se první účastníci již asi pomalu scházeli ve Věšíně, jsem seděl v Budapešti na gate 2B a čekal na odlet. Bohužel ne do Prahy, nýbrž do Norimberka. Ale tři hodinky na dálnici uběhly jako nic a o půlnoci jsem již doma dával baterii foťáku na nabíječku a ukládal se k spánku. Směs vloček a kapek bubnujících zvenku na sklo přiváděla člověka k myšlence, že pro tuto noc jsem tábořiště zvolil dobře.

V sobotu ráno vykazovala povětrnostní situace setrvalý stav, což mě neskličovalo z důvodů turistických, ale motoristických. A skutečně, cestou na domluvený sraz v Rožmitálu jsem již u Borovna na lehce zasněžené silnici zaregistroval zsinalé výrazy protijedoucích řidičů a kousek za Teslíny byla polovina cesty přehražena hasičským autem, zatímco v lese nějaký osobní vůz teskně vztahoval svá čtyři kola ke korunám stromů. Naštěstí jsem z předpovědi věděl, že odpoledne srážky ustanou, čili sníh roztaje a nemusím si se zpáteční cestou vůbec dělat starosti.

Na autobusák v Rožmitálu jsem dorazil téměř přesně v domluvených 7:30, a ve dvou minutách se objevil Roman s Bedřichem a Mílou, trojice která právě přenocovala (za pohnutých okolností) na Štěrbině. Po krátké zastávce pod přístřeškem, na dlouhou dobu posledním, jsme vyrazili po silnici na Zalány. K okraji lesa jsme se blížili usilovným pochodem, protože mokrý sníh hnaný přes otevřená pole chtěl mít každý co nejdřív za sebou. Na okraji VVP, ještě v jeho zpřístupněné části pod vrchem Plešec, proběhla personální výměna poloviny výpravy. Bedřich s Mílou měli v úmyslu dosáhnout v přiměřeném čase Příbrami, takže se místo dalšího postupu do nitra Brd rozloučili a vyrazili směrem na Láz, zřejmě tedy víceméně jednou z nyní zpřístupněných nudlí. Naopak, v tomtéž okamžiku dorazili Pavel a Václav, přesně řečeno byli dobrými lidmi přivezeni na minutu přesně přímo do „pochodového směrníku“. A tak jsme ve čtyřech zmizeli v právě zasněžených Brdech.

Prvním v sobotu dobytým vrcholkem byl Plešec, zalesněný kopec s nejnižším patrem tvořeným hustým borůvčím, nyní představujícím spolu se sněhem vrstvu zcela nezpůsobilou ke kráčení. V okolí se nacházejí četné povrchové dobývky a odvaly, jako pozůstatek po těžbě kaolínu. Na vrcholu jsme pořídili dokumentační fotografie, vzhledem k počtu fotoaparátů se mi zdálo že větší mediální pokrytí nemělo ani zdolání Everestu bez kyslíku. Tato situace se ostatně ještě mnohokrát v různých obměnách opakovala, naše skupinka paparazzi se vrhala na stromy, louky, potůčky jiné plaché objekty.

Z Plešce jsme pokračovali na Malý Tok, nenápadný vrchol v lese. Přitom však okolní rovinatý terén leží v nezanedbatelné výšce přes 840 m.n.m. Přinejmenším tuto charakteristiku tedy sdílí se svým větším jmenovcem. Z Malého Toku jsme výrazně klesali do údolí potoka, při jehož pojmenování narážím na mezi brdoznalci všeobecně známou potíž. Podle asi všech současných map jde o potok Třítrubecký, konkrétně jeho horní část. Nesporné je, že voda z něj nakonec kolem Tří Trubek proteče. Dříve se však této větvi říkalo poetickým názvem Voložný, a prý i Brložný (posledně uvedený název jsem ale sám nikde použitý neviděl). Stará jména vodotečí v Brdech jsou často překryta rozdělením na Třítrubecký potok, Klabavu a jejich bezejmenné přítoky. Naštěstí za Rakouska (kdy byl u nás naposled pořádek :-))), proběhlo několik vojenských mapování, podle mého laického názoru na svou dobu podivuhodně přesných a důkladných. Pokud nahlédneme do dnes volně dostupných map 2. vojenského mapování z let 1836 – 1852, zjistíme že název „Drei Roehren Bach“ nesl potok vznikající mezi Paterákem a Kočkou, zatímco potok pramenící pod Malým Tokem zanesený dnes jako Třítrubecký byl rakouským geodetem popsán jako „Wodložna Bach“. Podobně kostrbaté fonetické přepisy slovanských či slovansky znějících názvů jsou přitom pro tyto mapy typické.

Tedy: překročili jsme za neustálého fotografování Voložný potok, a pod Březovým vrchem dali první delší přestávku. Mimo už zmíněného topografického názvosloví jsme pohovořili také o tom, jak a kudy dál. Roman se měl navečer setkat se dvěma dalšími poutníky z Hořovic někde pod Houpákem, takže byl gravitačně přitahován strašickou stranou polesí. Pavel s Václavem museli nesežráni divou zvěří dojít domů do Příbrami a na mne čekalo vychlazené auto na Rožmitálském autobusovém nádraží. Jako místo rozchodu jsme si stanovili okolí Pateráku.

Následující kopec jsme ale ještě zdolali společně. Z úbočí Březového vrchu se nabízí sice omezený, ale tady u Voložného poměrně vzácný výhled do údolí. Vrchol Březáku se nachází v husté smrčině, nicméně Roman věděl, kde hledat. Sníh, který jsem po tomto krátkém úseku měli prakticky všude, dokonal vizuální přeměnu Václava v brdského pána lesů Fabiána. Všímavému pozorovateli by však neušlo, že duch zručně nakládá s Canonem 350kou.

 

Pod Březovým vrchem jsme překvapili lišku, která nejenže nebyla podšitá, nýbrž byla zřejmě navíc ještě krátkozraká, protože jí trvalo téměř minutu, než si naší pár desítek metrů vzdélené skupinky povšimla. Bohužel jsem neměl teleobjektiv, ale i kdybych ho měl, nepřetržité posněhávání by z manipulace s optikou stejně udělalo martyrium. Po útěku lišky nadešel čas rozloučení s Romanem, který zamířil dál přes údolí směrem na Kočku a Hlavu.

 

Naše trio pokračovalo ještě stále společně dál na Paterák. Rozhled z hřebene dává člověku jakýsi pocit „vlády“ nad celým údolím Třítrubeckého potoka a Klabavy, této jedné osy Brd. Na Pateráku jsme se rozloučili s tímto panoramatem a také s jakž-takž přijatelným počasím, protože od této chvíle se postupně překlopilo do polohy známé paměníkům z filmů jako „Král Šumavy“ apod. V družném hovoru jsme přešli odbočku ke Gregorovu kříži a stejně jako vloni pokračovali po hřebeni kamsi do pryč, než jsme se usnesli na tom, že chceme-li dojít na bývalou hájovnu Roviny, bude asi lepší použít k tomu cestu. Za pět minut jsme byli u křížku na rozcestí u hájovny a nastalo další, tentokrát závěrečné loučení. Pavel s Václavem se museli vydat opět přes Třítrubecké údolí směrem k Příbrami, já měl na vybranou mezi návratem přes rybníky a asfaltkou pod vrchem Praha vedoucí do Bukové. Ve výčtu možných tras chybějí přímé lesní varianty, protože všudypřítomné mokro právě začínalo být protivné.

Nakonec jsem zvolil variantu přes Bukovou, okolo štěrkolomu a partyzánského pomníku. V samotné Bukové jsem dokonce úmyslně ignoroval zelenou turistickou značku do Rožmitálu a raději absolvoval otravnou, ale zato zpevněnou cestu po silnici přes Věšín. Oproti původním předpokladům nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo vyčasit, mokré sněžení naopak ještě zhoustlo. Do Rožmitálu jsem dorazil ve výborném čase, ale dokonale promočený, což zahrnovalo k mému překvapení i vodu v pohorách, poprvé za několik let co je vlastním. Obstály v mnoha deštivých výletech, ale po šesti hodinách nepřetržité lázně v rozbředlém sněhu povolily.

Zbývalo vyřešit poslení problém, dostrkat vozidlo přes Teslíny a Míšov zpět domů. V regulérní sněhové vánici nebyl kopec z Věšína na Teslíny nic jednoduchého, ale zase jsem se mohl utěšovat, že dál už bude situace jen lepší, což se naštěstí potvrdilo. Borovno bylo ještě pod sněhem, prudký kopec v Číčově byl zvládnutelný jen díky několika nezasněženým místům pod stromy, ale dál už byla cesta pouze mokrá a v Rokycanské kotlině nebylo po kalamitě ani památky.

Celá výprava byla podle mne perfektní, v tomto období a za těchto podmínek jsou Brdy opravdu pustinou. Obtížná doprava a případné přenocování venku jsou sice mrzuté, ale sychravo prostě k Brdům neoddělitelně patří a navíc si můžeme říkat, že nic horšího nás již po letošku čekat nemůže (kromě orkánu a krupobití, ale nechci to zakřiknout...) Musím velice poděkovat Romanovi i ostatním účastníkům, a uvidíme kdy zase příště...

Další doprovodné fotky k tomuto článku naleznete v autorově fotogalerii.