Během útlumu hornictví celé řady surovin v posledních několika dekádách vyvstává opakovaně otázka, jak naložit s (obvykle příhradovými) konstrukcemi starých těžních věží. Zatímco pro ostatní součásti důlních areálů se obvykle nové využití hledá poměrně dobře (za předpokladu, že jsou v zachovalém stavu), věže představují  pro své majitele či provozovatele složitější závazek. Vysoké ocelové konstrukce jsou často obestavěné šachetní budovou či bezprostředně sousedí se strojovnou a pod sebou mají ohlubeň a jámový stvol v různém stadiu likvidace. Případná údržba může zahrnovat nákladné výškové práce a celou konstrukci je třeba zhruba jednou za 20 let natřít, jinak začne pomalu podléhat povětrnostním vlivům a korozi.

Z těchto důvodů mnoho těžních věží skončilo demontáží (případně odstřelem a rozřezáním) a následným odvozem do sběru. Až s nástupem informačního věku se před stárnoucími výškovými stavbami otevřela vyhlídka na radostnější budoucnost, protože v případě vhodné polohy se tyto stávají žádanou platformou pro umístění antén všech druhů i pásem. A omezený počet těžních věží přežil zánik důlních areálů jako součást hornických muzeí a v podobě rozhleden.

Šachetní budova dolu Řimbaba ve dne.... (foto: Ladislav Kóňa)	.... a v noci (foto: Jan Šimůnek)

Toto je případ také těžní věže dolu Řimbaba nedaleko Příbrami. Poměrně mladá konstrukce byla vybudována až v roce 1964, jako náhrada starší dřevěné věže. Podrobnou historii dolu si lze přečíst v článku "Hornická historie Řimbabského návrší" od Františka Stehlíka, na tomto místě pouze zmíníme, že důl Řimbaba byl zaražen v roce 1843 nad obcí Vysoká Pec poblíž Příbrami, pod jménem „Segen Gottes Schacht“ (důl  Božího požehnání). Těžba byla ukončena v roce 1900 a šachta pak zůstala nevyužita až do roku 1942, kdy se stala větrní jámou pro nedaleký důl Rudolfka, který se potýkal s problémy při odvětrávání dobývek na 21. patře. Od roku 1953 sloužila jáma také pro výcvik budoucích důlních techniků na SPŠH Příbram.  V roce 1971 po havárii dolu Štěpánka (zřícení výstroje jámy od 2. až po 17. patro) převzala Řimbabská šachta roli únikové cesty a také, jako již dříve, výdušné větrní jámy. I po likvidaci celého revíru je stále udržována coby revizní a přístupová cesta do dědičné štoly, která prochází celým revírem.

Na vyhlídkové plošině na Řimbabě (foto: Ladislav Kóňa)	Dalekohled neznámého původu (foto: Ladislav Kóňa)

V roce 2006 vzniklo občanské sdružení Spolek Řimbaba, které si klade za cíl nenechat areál dolu napospas postupnému chátrání, které jinak tak často postihuje drobnější industriální památky. První muzejní expozice byla na Řimbabě otevřena v roce 2009 a od té doby se zařízení postupně rozšiřuje. Těžní věž přišla na řadu v létě roku 2013, když předtím podstoupila pro svoji novou roli určité úpravy. Původní přístup na věž, který zahrnoval průlez poklopem z šachetní budovy a šplhání po žebříku, byť nikterak vysokém, byl nahrazen pohodlným kovovým schodištěm, použitelným pro veřejnost. Plošina s lanovnicemi (které byly ponechány na svém místě, byť již neplní žádnou praktickou funkci) byla vybavena důkladnějším zábradlím. I přes tyto úpravy nepřišla věž při pohledu od příbramské silnice o charakteristickou siluetu těžebního zařízení.

Vyhlídková plošina na dole Řimbaba (foto: Ladislav Kóňa)

Takto vzniklá rozhledna nepatří mezi nejvyšší ani nejvýše položené, ale je z ní výtečný výhled na  část údolí Litavky, na jihovýchodní úbočí Středních Brd a části Hřebenů a samozřejmě na na nejbližší okolí, které je z velké části tvořeno bývalým Bohutínským a Březohorským polymetalickým revírem. Přiložená mapka byla sestavena s pomocí radioamatérských pomůcek a znázorňuje z rozhledny viditelná území. Na ochozu věže je v provozní době umístěn dalekohled, který stojí sám o sobě za vidění - jde o letité zařízení německé provenience a ne zcela jasného původního účelu. Přesnější  identifikace původu tohoto kusu optiky někým ze čtenářů by byla nanejvýš vítána.

Mapka dohlednosti rozhledny na Řimbabě (vyznačeno červeně)

Pamětní vstupenka ze dne otevření rozhledny