Ten kámen působí zcela neokázale, prostě a všedně. Mívá barvu v různých odstínech nenápadné šedi, někdy hraje do hněda či rezava, výjimečně bývá až hnědočervený, tu a tam s bělavým žilkováním. Ale je pěkně tvrdý, vysoce odolný všem nástrahám klimatu. Často, ač patří k tomu nejstaršímu z celé geologické stavby Brd i Českého masivu vůbec, a proto by měl ležet hluboko pod povrchem, jej nalézáme vysoko nad okolní krajinou, kde tvoří nápadná skaliska na temenech návrší. Vzácně v sobě uchovává obrazy z dob, kdy se na filmu o příběhu života objevují sice ne úplně první políčka, ale určitě už běží jeho úvodní část. Hovoříme o buližnících, horninách zdánlivě nezajímavých a dnes u nás člověkem prakticky nevyužívaných. Jsou ale doopravdy tak obyčejné? Jistěže ne. A v následujícím textu se o tom můžete snadno přesvědčit.

Co jsou vlastně zač za horniny ty buližníky? Jedná se o silicity, tj. o sedimentární horniny tvořené takřka výhradně křemenem, chemicky oxidem křemičitým SiO₂. Ten tvoří až přes 99 % jejich celkové hmoty. Nevelký zbytek připadá především na uhlík C v podobě grafitu. Od něj se odvíjí barva. Čím je ho více, tím jsou buližníky tmavší. Ostatní, rovněž již řečené odstíny způsobují oxidy a hydroxidy železa Fe, někdy primární, ale často jako ve vodě rozpuštěné pigmenty migrující s vodou z železorudných výskytů v blízkém okolí. Díky tomu, že se skládají převážně z křemene, mají vysokou tvrdost a tím též značnou odolnost vůči zvětrávacím procesům. Jejich lom je nepravidelný, lasturnatý, štípou se značně neochotně a dosti špatně se opracovávají. (obr. 1)

1. Buližníkový výchoz na úbočí vrchu Kokšín u Mítova. Foto autor, 2005.	2. Zvrásněné a tektonickými zlomy postižené neoproterozoické břidlice v lomu u Nevida. Foto autor, 2006.

Co se týče jejich stáří, patří mezi nejstarší horniny v českém masivu. Řadíme je do neoproterozoika (dříve též svrchního proterozoika a v klasické geologické literatuře se setkáme s označením algonkium), do kralupsko-zbraslavské skupiny, souvrství blovického. Jejich absolutní stáří překračuje 650 mA (milionů let). Blovické souvrství však obsahuje kromě buližníků většinově slabě metamorfované břidlice (obr. 2) a prachovce a také značný podíl vulkanitů, často diabasy, metatufy a metabazalty. Předpona meta- souvisí s plošnou přeměnou, neboť horniny blovického souvrství prošly nízkým stupněm regionální metamorfózy.

Buližníky se vyskytují v rámci Barrandienu, v pražské pánvi, velmi staré depresi (neoproterozoikum, paleozoikum) protáhlé ve směru SV – JZ od Úval u Prahy až na Domažlicko. V ní pak vystupují jako několikaset metrové až kilometrové pruhy sestavené z těles víceméně čočkovitého tvaru. Na den vychází jako protáhlé terénní hřbítky či osamělá skaliska na elevacích. Paradoxně, neboť, jak jsme si řekli, jsou buližníky velmi staré Jejich výskyt nad okolním terénem způsobily jednak tektonické zdvihy ker českého masivu, jednak jejich již naznačená vzdornost vůči zvětrávání. Morfologie buližníků bývá zhusta velmí nápadná, zvláště v případě osamělých skalisek. Ty někdy tvoří skalní suky (obr. 3) (ve staré literatuře uváděné pěkným, exotickým termínem „monadnoky“), které bývají postižené mrazovými procesy z dob ledových. Pak se často trhají do bizarních tvarů a někdy se z nich tak stávají až věžovité štíhlé útvary, nazývané tory.

Osamělé buližníkové skály, často relativně vysoko nad terénem bývaly člověkem v minulosti intenzívně vyhledávány. Zvláště vysoké obliby se jim dostalo ve středověku, kdy posloužily výstavbě hradů, na Brdech a Podbrdsku především panských. K nim řadíme Dršťku u Skořic, Homberk mezi Příkosicemi a Vískami (obr. 4), nebo Lopatu mezi Kornaticemi a Šťáhlavicemi. Někdy na buližnících najdememe i drobnější panská sídla, tvrze. To je příklad zaniklé tvrze Kamýk u Mirošova (obr. 5) či Javoru u Kornatic. Ačkoliv bylo předestřeno, že buližník kvůli svému obtížnému opracování rozhodně není ideálním druhem stavebního kamene, přesto byl při výstavbě jmenovaných hradů a tvrzí jako stavební materiál využit. Na hrubé zdivo postačoval. Někdy se s ním setkáme i na středověkých stavbách mimo skalní útvary, ale v místech, kde se vyskytuje v blízkém sousedství. Příkladem je zřícenina tvrze Mydlná u Kornatic, resp. Nevida. Zde bylo z buližníku vystavěno přízemní podlaží sídla ležícího v terénní depresi, jinak chráněného především vodním příkopem.

3. Vršíček u Rokycan, resp. Litohlav, pohled od J k S. Typický mohutný buližníkový suk. Původně holá skála, vegetace tu byla vysázena po návozu země koncem 19. století. Foto autor, 2005.	4. Homberk mezi Příkosicemi a Vískami. Zbytky zříceniny středověkého hradu na dvouhrotém buližníkovém mrazovém srubu, jenž ve vyšší partii přechází až do tory. Foto Marek Vaneš, 2010.
5. Letecký snímek z Mirošova. Ve středu v pozadí dvůr Kamýky, kdysi zde stála tvrz. Vlevo v pozadí návrší Dlouhé skály čili Prantů. Foto autor, 2007.	6. Stromatolit, nález z Trokavce. Sbírka Muzea Dr. Bohuslava Horáka v Rokycanech. Foto autor, 2004.

V suti skalních buližníkových výchozů i poblíž nich, v tzv. „polním kameni“ často nacházíme buližníkové úlomky o různých rozměrech, které jsou nápadné zvláštní, většinou koncentrickou nebo paralelní strukturou bílého páskování v základní tmavší hmotě. Pokud je objevíte, pak vězte, že máte před sebou nejstarší prostým, neozbrojeným okem viditelné známky života nejen v regionu, ale u nás vůbec. Říká se jim stromatolity. Organismy, jež je vytvořily, stojí za bližší seznámení. (obr. 6)

Stromatolity patří do rostlinné říše, mezi sinice. Ovšem, nepleťte si je s těmi recentními, jejichž výskyty či spíše přemnožení ve vodách našich rybníků a nádrží sloužících k letním vodním radovánkám nám znepříjemňují, ne-li přímo znemožňují koupání.

V dávných dobách neoproterozoika se „plácek“ České republiky na němž žijeme, vyskytoval hluboko na jižní polokouli poblíž jižního polárního kruhu. Tvořil tenkrát okrajovou část mořského dna, moře zřejmě dosti studeného a nevlídného při březích superkontinentu Pangea. Mořské dno tu osadily právě zvláštní sinice, jež se uchycovaly na kamenech a postupně narůstaly, až vytvořily zvláštní kolonie zhruba kulovitých tvarů (asi jako má tvar keř zimostráz čili Buxus), nebo měly tvar homolovitý, asi jako silueta okrasného smrku rodu Conica. Jejich koncentrická struktura zůstala ve fosilním materiálu často zachovaná, ač také později různě tektonickými tlaky deformovaná do oválů, elips nebo různých „bramboroidů“. Každý ten výše zmíněný pásek, který v hmotě buližníku spatřujeme, je právě jedním generačním přírůstkem stromatolitu. Někdy ovšem došlo až k úplnému rozlámání původní kolonie a pak se pásky v hornině jeví jako víceméně paralelní.

Ovšem činnost stromatolitů měla jeden důležitý důsledek, který vedl postupně k rozvoji života jak z rostlinné, tak i, a to hlavně, živočišné říše. Nebýt stromatolitů, nebyly bychom tu ani my, lidé. Měly cosi zvláštního, co tehdy, pomalu před miliardou let, jen tak někdo neměl. Zelené barvivo čili chlorofyl. Spolu s některými jednobuněčnými i vícebuněčnými tak stromatolity byly „výrobci“ kyslíku, který se nejprve rozpouštěl ve vodě, ale pak i přecházel do atmosféry. A stromatolity patřily zcela určitě k jedním z prvých velkoproducentů plynu, bez nějž si dnešní dýchání nelze představit. Jen tak na okraj: ono dýchání právě kyslíku není na Zemi to jediné. Existuje zde celá řada mikrobů, původem zřejmě praprastarých, kteří jsou přísní anaerobové. Kyslík jim vysloveně ubližuje, případně je rovnou hubí. Jejich „dýchání“ může být pro někoho až nepochopitelné; někteří z nich třebas „vdechují“ roztoky síranů a „vydechují“ sirovodík. Ale zpět ke stromatolitům.

Tyto veliké kolonie sinic jsou i skvělým příkladem přežívání živých organismů během skutečně předlouhých údobí evoluce. Jsou totiž na naší Zemi stále přítomné (!) a spokojeně si vegetují třebas na okraji australských břehů. Skvěle se dají pozorovat ve známé Žraločí zátoce (Shark bay), kde za odlivu zůstávají dokonce chvíli „na suchu“ (obr. 7). Lze předpokládat, že budou v okrajových mořích na útesech a jejich bariérách žít i tehdy, až lidé jako druh nebudou třebas vůbec existovat. Jak známo, útesy tvoří především vápnité kostry drobných živočichů, jako jsou koráli. Ovšem, stromatolity jsou v buližnících, tedy silicitech, tj. horninách tvořených skoro úplně křemenem. A tím se dostáváme k dalšímu povídání o buližnících, o jejich vzniku.

7. Stromatolity ve Žraločí zátoce (Shark bay), Austrálie, za odlivu. Foto: Wikimedia Commons,Paul Harrison, 2005.	8. Vrch Přecek se zvedá za areálem Domov Harmonie vlevo. V pozadí obec Příkosice. Foto autor, 2007.

Vznik čili genese buližníků je vlastně dodnes ne úplně objasněnou záhadou. A nebojte se, „citýrovat“ duchy tu nebudeme. Ale hádanka vzniku těchto silicitů je dle autorova názoru mnohem zajímavějším „brdským rébusem“, než naprosto zbytečné hledání fiktivního ložiska zlata a drahých kamenů ve skalní rozsedlině pod zříceninami proboštství na Teslínech, výplodu to zřejmě pořádně „zhuleného“ mozku.

Existují tři, resp. vlastně dvě teorie o genesi. Prvou nazvěme anorganickou, druhou (i třetí) organickou.

První, anorganická, přičítá vznik buližníků závěru vulkanických pochodů v neoproterozoiku. Podle ní buližníky vznikaly z horkých roztoků a gelů kyseliny křemičité, jež se v doznívání vulkanické činnosti vylévaly na mořské dno a také vnikaly do již usazených sedimentů. Tomu vcelku dobře odpovídá mj. situace severního předpolí Středních Brd u Příkosic. Vrch Přecek (ve staré literatuře a mapách „Přesek“) zvedající se nad severovýchodní částí obce (obr. 8) je tvořen typickými polštářovými lávami submarinního výlevu. Petrograficky se jedná o diabasy s typickou víceméně koncentrickou odlučností srovnatelnou se slupkami od cibule. Prakticky do přelomu prvního a druhého tisíciletí se daly dobře studovat v drobném lomu nad místní železniční zastávkou, než byl lom zavezen stavebním rumem. V protisvahu přes údolí potoka se zvedá mezi Příkosicemi a Mirošovem Dlouhá skála, v mapě často pojmenovaná jako Pranty, tvořená právě buližníky. Souvztažnost buližníků a podmořského vulkanismu je zde evidentní. Mimochodem, právě na Dlouhé skále můžeme nalézt ve svahových hlínách i zvětralinovém plášti při vrcholu pěkné exempláře stromatolitů. Což nás ovšem přivádí ke druhé teorii genese, organické.

Podle ní buližníky vznikaly ze schránek drobných organismů, které po odumření svých „obyvatel“ padaly jako drobný, ale hustý déšť ke dnu a postupně vytvářely prokřemenělý sediment. Jedná se především o dírkonošce, Foraminifera (obr. 9) a mřížovce, Radiolaria. Při pozdějších metamorfních dějích ovšem struktura jejich schránek zanikala. Existují však i místa, kde podle některých autorů, byly zjištěny fosilie těch nejmenších z nejmenších, totiž bakterií. Stalo se tak v buližníku známé soutěsky Džbán v Praze, v Divoké Šárce (obr. 10). Dlužno však poznamenat, že objev těchto bakterií není v odborných paleontologických kruzích bezvýhradně respektován.

9. Drobná schránka Quinqueloculina patřící mezi Foraminifera. Foto: Wikimedia Commons, Mark A. Wilson (Department of Geology, The College of Wooster), 2010.	10. Soutěska Džbán v Praze – Divoké Šárce vytvořená vodou Šáreckého potoka. Foto Dagmar Broncová, asi 2012.

Organická teorie má však ještě jeden názor. Podle ní byly schránky a „pouzdra“ drobných organismů původně vápnité a jednalo se tak vlastně o útesotvornou formu života, tak jak ji známe i ze současné doby, recentu. Ovšem, díky již zmiňovaným průnikům gelů kyseliny křemičité do starých, vápencových útesů tyto prokřemeněly. Mohlo se tak stát nejen v období diagenese, tj. „zrání“ sedimentu, kdy se z nezpevněné usazeniny stává zpevněná, např. z písků křemence a pískovce či z jílů břidlice. Mohlo k tomu dojít i mnohem později v rámci pochodů při metamorfóze, tj., velmi zkratkovitě řečeno, působením vysokých tlaků a teplot.

Tak trochu pikantní je, že buližníky se mohly „zrodit“ ne jen podle jedné z uvedených teorií, ale vlastně podle všech. Záleželo snad jen na místě a ovlivnění geologickými činiteli jak vnějšími, tak vnitřními. Je otázkou, kdy a zda vůbec, budou geologické vědy schopny tuto otázku definitivně vyřešit.

Kde všude vlastně můžeme na Brdech a Podbrdsku stromatolity nalézt? Kromě již zmíněných lokalit např. v okolí Trokavce, ať již poblíž zbytky zřícenin hradu Homberku, nebo u výchozu Trokavecké skály. Poměrně často je tu najdeme i v hromadách vysbíraného kamene z polí. Nádherné stromatolity pocházejí z vrchu Kokšína nad Mítova, již v Jihozápadních Brdech. Díky přítomnosti limonitu mívají zajímavou, teple hnědavou barvu. Půjdeme-li dál na Podbrdsko, pěkné exempláře obsahují i známé Ejpovické útesy nad jezerem ve vytěženém železorudné povrchovém dolu (obr. 11). Je ale třeba upozornit, že Ejpovické útesy jsou vyhlášeny Přírodní památkou a tak je tu sběr zakázán! A nezapomínejme, že jsme si pověděli, že stromatolity přežily dlouhé éry od neoproterozoika po recent. Proto je také v našem regionu nacházíme i v horninách ordoviku. Často se jejich typické jemně páskované struktury nachází ve známých železitých křemenech ve Středních Brdech u Tění, Strašic, Cheznovic, ale i dál na severním Podbrdsku, např. v Sebečicích.

11. Partie Ejpovických útesů. Rudou barvu způsobují železité pigmenty zde dříve těženého železorudného ložiska. Přírodní památka. Foto autor, 2005.	12. Nástroje člověka vzpřímeného Homo erectus. Tmavé v popředí jsou z buližníků, vlevo z lokality Ládví v Praze 8, vpravo od nich z lokality Zlatý vrch v Přezleticích. Soukromá sbírka předvedená v rámci výstavy „Kámen svému městu“ na zámku v Praze – Ctěnicích (Muzeum hlavního města Prahy). Foto Ivan Chudoba, 2013.
13. Královský hrad Radyně nad starým Plzencem. Foto Marek Vaneš, po r. 2000.

Věnujme ještě krátký exkurz možnému využití buližníků. Dnes, jak jsme si řekli již podstatně výše, u nás uplatnění vlastně nenachází. Avšak v minulosti tomu bývávalo jinak. Člověk je totiž využíval již ve velmi raném stádiu svého vývoje. Již někdy před osmy sty tisíci let si z nich člověk vzpřímený, Homo erectus, vytvářel své nástroje (obr. 12). Ty se našly ovšem mimo brdskou soustavu, na buližníkovém návrší Ládví v Praze, nebo na terciérních, tedy třetihorních terasách Labe nad východní částí dnešní Prahy, na lokalitě zvané poeticky Zlatý kopec v Přezleticích, těsně za východní hranicí hlavního města. Stojí za zmínku, že archeologický výzkum tu odkryl v závětří buližníkové skalky útočiště s ohništěm a řadou primitivních nástrojů – tzv. pěstních klínů, ale také škrabadel a drásadel z tmavého buližníku vyrobených. Ale – opravdu „primitivních“? Zkuste si něco takového z tvrdého, opravdu špatně opracovávatelného kamene vyrobit, zástupče druhu člověk moudrý, Homo sapiens sapiens…

Buližníková skaliska ovšem člověk vyhledával jako útočiště i v daleko mladších dobách. Z nejmladší doby kamenné máme na Jihozápadních Brdech pěkný příklad ve skále Lopata, místa pozdějšího středověkého hradu, kde byly nalezeny pozůstatky kultury chamské. A samozřejmě ve středověku, jak jsme si pověděli mnohem výše, bývaly na buližníkových návrších stavěny i středověké hrady. A nejen panské, jako na Brdech. Patří k nim i královský hrad Radyně nad Starým Plzencem (obr. 13), který se tu tyčí – na buližníkovém hřbetu, obklopený dalšími silně prokřemenělými neoproterozoickými horninami a krásnou ukázku předvádí nedaleká skála Andrejšky, vyhlášená jako Přírodní památka (obr. 14).

14. Věžovitý mrazový srub buližníkového suku Andrejšky. Přírodní památka. Foto autor, 2005.

Buližníky byly počas využívány i průmyslově. Tavily se a zhotovovala se z nich minerální plsť sloužící především jako termoizolační materiál.

A konečně, nezapomeňme na lidmi nejžádanější drahý kov – zlato. Tedy ne, že by buližníky obsahovaly zlatá ložiska. Ale od starověku sloužily coby tzv. lydity zlatníkům jako pomůcka při zjišťování ryzosti zlata coby prubířský kámen. Svůj název získaly po velmi jemném, světle šedém buližníku lámaném v Lýdii, což je oblast Malé Asie v dnešním Turecku.

Tak co říkáte, vážený čtenáři? Jsou buližníky opravdu tak obyčejné, všední a nezajímavé?