Je to už dávno, anebo včera? Otázka se vnucuje, procházíme-li krajinou mile líbivé Mirošovské kotliny severního úpatí Středních Brd. Vztahuje se k době, která zde dodnes zanechala nejen stopy, ale výrazně se na tváři místa podepsala tak, že ji prakticky nevnímáme. Nebo jinak: vnímáme, ale neuvědomujeme si ji, poněvadž ji považujeme za cosi běžného, všedního a tudíž bližšího zájmu snad ani nehodného. Pokud se však nad úvodním dotazem hlouběji zamyslíme, zjistíme, že baroko zde naplno žije dodnes.

Baroko je doba, kterou můžeme přibližně zařadit od poslední čtvrti 17. století do druhé poloviny století 18., s mírným přesahem až do počátku 19. věku. Na Mirošovsku se podepsala hlavně v tváři krajiny. Je až s podivem, jak se její barokní charakter udržel vlastně až do naší epochy, v podstatě nezasažen prudkým industriálním rozvojem souvisejícím s uhelnou těžbou, s počátkem datovaným do prvé poloviny 19. století. Jenomže uhlí bylo vytěženo, báňské podniky odešly jinam a jejich památka, až na drobné výjimky zanikla. Důkazem je mapa z r. 1847, na níž její tvůrce J. B. Valla zachytil mirošovskou krajinu, obr. 1 v čase, kdy se na ni terpve chystal tvrdý průmyslový úder, jenž ji přetvořil do zcela jiného obrazu, co pak přetrval stovku let. Vezmeme-li v úvahu, že poslední černouhelný důl zastavil práci v r. 1947. Ovšem to, co na mapě spatříme, je čistě barokní dědictví. Proti úplně původnímu stavu, mnohdy přeživšímu středověk, je do jistě míry odlesněná krajina protínaná sítí silnic a cest s alejemi stromů, tehdy ovocných, aby ukojily hlad při letních a podzimních měsících císařské vojenské oddíly mašírující tam a zase zpátky. Význačné, mohutné panské stavby: zámek, panský špýchar a pivovar v jeho souseství i dvůr na Kamýkách. Církevní budovy, tj oba kostely i fara (byť po požáru města klasicizovaná) jsou stále na svém místě. Totéž platí i pro rybníky, rybníčky a louže napájené z brdských potoků a náhonů dávných železných hutních provozů, mlýnů a pil. Ačkoliv, pravda, jeden z nich, Ovčínský čili Vovčinský zmizel, vysušen a zasypán těžaři a potoky ztratily regulací kvůli ochraně dolů a dopravních spojek část svých původních koryt. Ale v zásadě přetrvávají. A tak se období hospodářského vzepětí dnes vlastně jeví jako krátký, horečný sen, jenž po probuzení přešel zpět do „gruntovní“ pozice dané barokem.

1. Mapa výhradního erariálního kutacího okrsku Mirošov. J. B. Valla, 1847. Doporovodná dokumentace Muzea Středních Brd, Strašice (dále DD MSB)

Významná doba baroka se tak dál odráží v naší dnešní realitě. A je to nejenom zámek s jeho někdejšími hospodářskými provozy. Je to i charakter zástavby mirošovského centra a řada drobností, které jsme si odvykli vnímat. Patří sem třebas řada soch porůznu roztroušených v intravilánu i extravilánu města. Také drobné náboženské architektury jako kapličky a křížky. Nejsou-li přímo z barokního období, jsou často jeho dědictvím, zapomínaným až po první světové válce díky tehdy rozšířené negaci Boha, jenž kdyby byl, nemohl by válečné hrůzy připustit. Nemluvě ovšem o letech německé okupace a hlavně poválečné komunistické diktatury, jež si křesťanské náboženství vybrala jako jednoho ze zásadních nepřátel a snažila se o ustanovení náboženství zcela jiného typu, totiž marx-leninskými dogmaty. To vše přispělo k mizení drobných památek zhotovených lidskou rukou, jak se dále můžete sami přesvědčit, nebo alespoň k nezájmu o ně tak, že docházelo k jejich chátrání až na pokraj destrukce. Ale nesvádějme všechno na doby minulé. Jsme od „totáče“ vzdáleni již přes dvacet let a náprava v mnoha případech jaksi nepřichází…

Zůstala však krajina, jež se, pomineme-li někejší drobná soukromá pole zcelená dnes do obrovských lánů, příliš nezměnila. A tak se po ní vydejte. Budete možná hodně překvapeni.

Zámek Mirošov

V samém středu města Mirošova nalezneme areál barokního zámku, kde kromě hlavního objektu panského sídla obklopeného parkem nalezneme i řadu více či méně dochovaných hospodářských budov.

Zámek samotný je postavený na půdorysu písmene L. Je to důsledek přístavby velkého barokního křídla k původnímu renesančnímu zámečku, dobově označovaného jako tvrz. Ten dnes tvoří severní, menší křídlo zevně přizpůsobené novostavbě. Díky tomu, že baroko mělo zálibu v symetrii, je důvodná doměnka, že zámek měl původně mít i křídlo jižní, čímž by bylo dosaženo kýžené osové souměrnosti celé stavby, obr. 2.

Zámek nechal vystavět někdy kolem r. 1720 Jan Antonín Vratislav hrabě z Mitrovic. Byl synem Adama Františka Vratislava, budovatele kaple sv. Josefa na mirošovské návsi a Kateřiny z Haagenu. Oženil se s Marií Zuzanou Talackovou z Ješetic. R. 1701 dosáhl povýšení na hraběte. To se zřejmě stalo impulsem k vybudování důstojného, reprezentativního sídla. Se stavbou začal nejspíš až po r. 1719. Běžně se ve starší literatuře uvádí, že stavba byla dokončena v r. 1723 i později. Mimo veškerou pochybnost stavbu řídil známý plzeňský architekt Jakub Auguston ml. Dosvědčuje to dochovaná písemná pohledávka nedoplatku ve výši 400 zlatých. Ač Jan Antonín Vratislav prodal již v r. 1701 své Chlumčany a v r. 1719 zdědil nemalý majetek v Lochovicích na Hořovicku i další statky, stavbou se těžce zadlužil. A tak se r. 1723 dostal jeho nemovitý majetek soudně pod nucenou správu. V r. 1725 pak došlo k nucené dražbě již zcela jistě dokončeného zámku. Následujícího roku jej získala za 226 tisíc zlatých s veškerým příslušenstvím císařská dvorní komora a připojila jej jako jeden ze svých statků k císařskému panství zbirožského. To ovšem znamenalo zánik do té doby samostatného mirošovského panství. Je známo, že před převzetím zámku byla novostavba v bědném stavu, bez mobiliáře a s vytlučenými okny. Následně zámek jako panské sídlo skončil a byl změněn na ubytovací prostory a kanceláře pro úředníky hospodářství statku a mirošovských železných hutí. Komora jej vlastnila do r. 1868, kdy jej prodala známému kontroverznímu podnikateli baronu Dr. H. B. Strousbergovi. To už však spadá od časů mimo naše barokní téma.

Vraťme se však nyní k vlastní barokní budově zámku. Zvnějšku je jasně patrné sjednocení fasád starého, renesančního křídla s novým, barokním. Fasády jsou rozčleněné lizénami. Vstupní průčelí je bohatě zdobené. Zaujme aliančním znakem Vratislavů z Mitrovic a Talacků z Ješetic, stavebníků zámku, obr. 3. Balkon nesou po stranách dva pískovcoví atlanti. Střecha je mansardová, nad ní se pne věžička s lucernou a vybíhá před ní štít s charakteristickým, již rokokovým zdobením, obr. 4. Východní průčelí je ozvláštněno vpřed vybíhajícím oválným rizalitem, obr. 5.

2. Mirošovský zámek, vstupní průčelí přes čestný dvůr, foto autor, 2009, DD MSB	3. Alianční znak Mitroviců a Ješetických (býčí hlava) nad vstupem do mirošovského zámku. Foto autor, 2009, DD MSB
4. Rokokový štít s hodinami na mirošovském zámku. Foto autor, 2009, DD MSB	5. Mirošovský zámek, zahradní průčelí. Pohlednice z počátku 20. století, sbírka K. Maříka
6. Sousoší sv. Anděla strážce proti čestné bráně mirošovského zámku. Foto autor, 2008, DD MSB	7. Náměstí v Mirošově na pohlednici z r. 1907. Vpravo v popředí hospoda Na Zámecké, před ní hůře patrná socha sv. Floriána. Kopie ze soukr. archivu, DD MSB

V přízemí objektu se rozkládá poměrně velká salla terena. V průjezdu se v případě potřeby mohl otočit zapřažený kočár. Nynější přízemní prostory slouží jako výstavní. Dříve se využívaly jako byty úřednictva a kanceláře. Z přízemí vpravo od vstupu nalezneme v nice bustu JUDr. Ladislava Feierabenda, někdejšího prvorepublikového ministra, též člena exilové Benešovy vlády, posledního vlastníka zámku před znárodněním za komunistického režimu. Vedle se širokým schodištěm dostaneme na reprezentativní patro, tzv. piano nobile. Štuková výzdoba hlavního oválného sálu je rokoková, ostatní místnosti mají stropy a dřevěná ostění i tapety provedená v romantickém duchu z přelomu 19. a 20. století.

Stopou baroka je i dochovaný, částečně revitalizovaný zámecký park. Na jih od zámku se rozkládá bývalá hospodářská část s poměrně dobře zachovanou budovou pivovaru. Naproti zámku pak mohutná budova barokního špýcharu.

V sousedství rozložité sýpky pod korunami stromů tak trochu zaniká krásné barokní sousoší sv. Anděla strážce, obr. 6. Anděl s lehce nadzvednutými perutěmi drží za ručičku malé děcko, druhou ruku pozvedá k nebi. Původně údajně stával na zámeckém nádvoří.

Podél zdi lemující zámecké nádvoří a bývalé hospodářské zázemí se dostaneme k mirošovskému náměstí. Na rohu, proti zámku, se rozkládá další mohutná barokní budova s mansardovou střechou, necitlivě „postižená“ břizolitovou omítkou a kabřincovým obkladem. Je to slavná hospoda, resp. restaurace Na Zámecké, obr. 7, nyní již po dlouhou dobu uzavřená. Před ní, na náměstí, stávala další barokní socha sv. Floriána. Povíme si o ní později, neboť z původního stanoviště byla přemístěna. Na náměstí však na první pohled zaujme barokní kostel.

Kostel sv. Josefa a barokní sochy na náměstí Míru

Kostel založil v r. 1693 Adam František Vratislav z Mitrovic jako jednolodní kapli. Jeho syn a stavitel mirošovského zámku Jan Antonín jej přestavěl na rozměrnější barokní trojlodní kostel, obr. 8. Stavba sama je poměrně střídmá, se štítem s volutami na západní straně. Ten po obou stranách střeží postavy cherubů, obr. 9. Štítová stěna je uprostřed prolomena nikou, v níž stojí socha sv. Josefa s malým Ježíšem na ruce, obr. 10. Střecha kostela je strmá, sedlová a na jihozápadě stavby ji převyšuje věž se zvonicí krytá cibulovitou bání. Střídmé jsou i fasády, zdobené lizénami. Západní stěna je zdobena římsou s latinským nápisem s kryptochronogramem založení kostela. Vpřed vybíhá malá předsíň, jež uvnitř skrývá vstupní portál do hlavní lodi, po stranách se sochami sv. Josefa a Václava. Josef drží v ruce svůj atribut, lilii, symbol nevinnosti. Hlavní loď je obdélníkového půdorysu, strop se skládá ze tří klenbových polí. Nad vstupem je umístěna kruchta. Boční lodi jsou vybaveny emporami. Hlavní oltář i oba boční jsou na dobu svého vzniku poměrně spartánské. V hlavní lodi je však zavěšen mohutný dřevěný krucifix, opravdu mistrovské dílo. Pod Kristovýma nohama, v patě kříže, je umístěno polychromované poprsí sv. Veroniky s rouškou, na níž je obtištěn Spasitelův obličej. Jedná se o jeden z nejpůsobivějších barokních veraikonů v Čechách.

Skvělá je malá galerie soch svatých, jež kostel zvenčí obklopuje. Bohužel, ani u jediné plastiky není znám její autor. Vznikly nejspíš v dobách, kdy Mirošov drželi Mitrovicové, a to snad již od dob prvního mirošovského Vratislava z Mitrovic, Františka Diviše. Ten byl hejtmanem Plzeňského kraje a r. 1657 dosáhl povýšení z rytíře do panského stavu.

8. Kostel sv. Josefa na Náměstí Míru v Mirošově, západní průčelí. Foto M. Prajsler, 2006, DD MSB	9. Levý cherub na římse štítu kostela sv. Josefa v Mirošově. Foto autor, 2008, DD MSB
	10. Sv. Josef s Ježíškem na ruce, kostel sv. Josefa v Mirošově. Foto autor, 2008, DD MSB
11. Sv. Václav na sloupu před kostelem sv. Josefa v Mirošově. Foto autor, 2008, DD MSB	12. Sv. Florián u jižní stěny kostela sv. Josefa v Mirošově. Foto autor, 2008, DD MSB
13. Sv. Jan Nepomucký u apsidy kostela sv. Josefa v Mirošově. Foto autor, 2008, DD MSB	14. Pieta na Náměstí Míru v Mirošově. Foto autor, 2009, DD MSB

Před hlavním průčelím kostela stojí dva vysoké pylony, jež na vrchu nesou sochy českých přemyslovských patronů. Vlevo při pohledu ke vstupu sv. Václava třímajícího praporec, obr. 11, a na druhé straně jeho babičky sv. Ludmily, jež je zde vypodobněna se svým atributem, šálem, jímž byla podle legendy uškrcena. Sochy jsou drobné a přestože restaurované, čas již smyl z tváří světců jemnou modelaci. Na jižní straně kostela stojí socha sv. Floriána. Jedná se o dílo vysloveně lidového charakteru. Patron hasičů, zhruba v životní velikosti, je oděn v římské zbroji, v jedné ruce třímá praporec a druhou vylévá z díže vodu na hořící dům, obr. 12. Jak již bylo řečeno, stál původně na náměstí, odkud byl koncem šedesátých let přenesen na nynější místo. Třeba říci, že vcelku stylově, neboť se nyní dívá přímo k vratům místní hasičské zbrojnice. Na východní straně kostela, za prebysteriem, nalezneme sochu sv. Jana Nepomuckého. Jedná se o vcelku běžné pozdně barokní provedení sv. Jana s biretem na hlavě a krucifixem neseným křižmo přes hruď, obr. 13.

Opodál kostela, cca 100 m severozápadně, je umístěno jednoznačně nejcennější mirošovské sochařské barokní dílo, Pieta, za níž se vypíná dřevěný lříž s jetelovým zakončením ramen. Sousoší trpící matky s mrtvým synem v klíně je nesmírně působivé, obr. 14. I toto sousoší je zde v druhotném umístění, jak bylo zjištěno během restaurování. Původní místo, kde pieta stála, dnes není známé.

Další mirošovskou barokní památku, rovněž sochu, tentokrát sv. Antonína z Paduy, bychom našli na samém jihu Mirošova, na úpatí Klouzavého vrchu, kde za přechodem trati vybíhá Příkosická ulice ke vsi Příkosicím. Podmiňovacího způsobu užíváme úmyslně. Nevelká, svým provedením dosti naivní socha byla ze svého podstavce ukradena neznámými pachateli v r. 2000. Dnes tu najdeme jen sokl s nevelkým litinovým křížkem pod korunami dvou starých, více než staletých lip. Smutný závěr po cestě za barokními památkami v intravilánu města.

My se však můžeme vydat dál, tentokrát zcela opačným směrem, k severu, starou silnicí z Mirošova do Hrádku. Znovu mineme zámek a špejchar a po dvou kilometrech se dostaneme na vrchol stoupání komunikace. Pod ním, opět ve stínu staré lípy se krčí malá kaplička s prázdnou nikou, kde kdysi býval mariánský obrázek, oznamující zasvěcení tohoto místa. Kaplička byla před pár lety opravena díky nadaci Josefa Kemra. Skupinka stavení nad kapličkou rovněž pamatuje barokní dobu. Dvě, původně tři chalupy tvořily maličkou osadu. Ta přímo u silnice, dnes již přestavěná, bývala slavnou hospodou. Říkávalo se tu „Na hnoji“, díky veliké kupě chlévské mrvy uprostřed dvora. Jedna z chalup či spíše malinký selský dvůr pak úplně zmizela nahrazena moderní vilou. Podle nápisu na kamenném překladu vstupních dveří pocházela z konce 18. století. Lokalitě se říkávalo Na poušti, nikoliv pro absenci vody, ale proto, že tu bývávala poustevna, dnes o neznámé přesné lokaci. Západně od kapličky se zvedá výrazný vrchol kopce nazvaného Vojtěch či Svatý Vojtěch. Podle legendy zde světec odpočíval při cestě z Říma přes Německo do Čech. Na holém skalnatém temeni kopce stávala další pozdně barokní socha spodobňující sv. Vojtěcha, rovněž z druhé poloviny 18. století, obr. 15. Vydržela zde až do chmurného období heydrichiády, kdy se stala terčem vandalského řádění Hitlerjugend, která měla letní tábor na nedalekém Janově. Zřejmě nudící se mladí hnědokošiláči ji svrhli na dno lomu v severním úbočí skály, kde se rotříštila na kusy, obr. 16.

15. Lom na sv. Vojtěchu v Mirošově se světcovou sochou na temeni skály. Kolem r. 1905, kopie ze soukr. archivu, DD MSB	16. Zničená socha sv. Vojtěcha na dně lomu v Mirošově. Pozůstalost J. Falce, 1942 nebo 43, kopie v DD MSB

Jižně od kapličky nás čeká další velké setkání s barokem v podobě kostela obklopeného hřbitovem.

Kostel sv. Jakuba Většího v Chylicích

Kostel je původně gotický, zbudovaný jistě již v 13. století, ve středověké, avšak v 16. století zaniklé vsi Chylice. Je zasvěcen sv. Jakubu Většímu, tedy jednomu z Kristových apoštolů. Původně sloužíval jako mirošovský farní kostel. Ovšem, po zániku Chylic pustnul a chátral. Až v době mitrovického panství v Mirošově, se dočkal významné přestavby do dnešní barokní podoby, obr. 17. V r. 1675 ji provedl již zmíněný František Diviš Vratislav z Mitrovic, jenž byl do tohoto chrámu Páně pohřben i s některými rodinnými příslušníky. Kostel byl dle dobových zápisů byl zvětšen jak nadél, tak našíř, byla vyzdvižena věž, na náklad Mitroviců postaveny dva oltáře, třetí pak zaplatil pan Šifer z Waldheimu. V jeho jihozápadní části byla vystavěna nízká nárožní věž se zvonicí, krytá cibulovou bání. Věž při pohledu od západu dodává kostelu zvláštní, charakteristickou siluetu. Stavba samotná je zvenčí prostá, takřka bez ozdob. Pouze plocha západního štít nad hlavním vchodem je prolomena nikou, v níž stojí další mirošovská barokní socha, tentokrát patrona kostela, sv. Jakuba. Plastika je poměrně malá. Jakub je zde znázorněn v podobě vousatého muže v klobouku s širokou střechou. Přesto-že je drobný, působí monumentálním dojmem. Nad překladem západního vstupu do kostela je umístěn alianční znak Mitroviců a Boryňů ze Lhoty (manželkou Františka Diviše byla Marie Magdaléna Boryňová ze Lhoty) s dosud čitelným letopočtem 1676, obr. 18.

17. Kostel sv. Jakuba od severozápadu. Foto J. Pabouček, 1947, autorův archiv, kopie v DD MSB
18. Alianční znak Mitroviců a Boryňů ze Lhoty v nadpraží kostela sv. Jakuba Většího, Mirošov – Chylice. Foto M. Vaneš, 2010, kopie v DD MSB	19. Litinová náhrobní deska O. S. Emericha, in A. Podlaha, 1900

Hlavní, západní vstup se však dnes již neužívá a do kostela musíme skrze malou, později dostavěnou, pozdně barokní předsíň od jihu. Loď má plochý strop. V západní části v nadpraží se zvedá na třech pilířích kruchta. Pod kruchtou jsou ve zdi zasazeny náhrobky, původně položené v podlaze. Byly sem přemístěny při poslední generální opravě kostela na konci 19. století. V té souvislosti uveďme jednu zajímavost: místní pověst vyprávěla, že Františka Diviše Vratislava z Mitrovic zabil jeho oblíbený kůň. Shodil jej a dupl mu na prsa tak nešťastně, že šlechtic zranění podlehl. Po vybourání staré podlahy se přišlo na hrob, v němž mimo jiných ostatků spočívala mužská kostra. V její hrudní partii ležela zlatá podkova a vedle nebožtíka olověné pouzdro s dosud čitelným pergamenem, jehož text tragickou událost potvrzoval. Bohužel, o dalším osudu nálezu se dnes nic neví.

Vrcholně zajímavá je i litinová deska umístěná na sloupu pod kruchtou, obr. 19. Je to jedna z nejstarších litinových funerálních památek v Čechách a ač pochází z doby pozdního baroka, je stylizovaná do renesančního vyznění. Patří tříletému Zikmundu Ondřeji Samuelovi Emerichovi, synkovi šichtmistra mirošovských hutí. Dítě zemřelo 29. 9. 1704. Smutný nápis hlásá: LETHA 1704 , DNE 29 SEPTEMB . NA DEN SWATEHO MICHALA ARCHANGELA: ZIKMUND ONDZREG SAMVEL SINECZEK P.KARLA GERHARDTA EMERICHA SSICHTMISTRA G: M: C: H: Z: D. A P. MARKETY MANZELKI PUL 3 LETA STARI W HABITKU SWATEHO OCZE AVGVSTINA OBLECZEN OKOLO 3 HODINI S POLEDNE Z OCZI RODICZVM SE STRATIL A DUSSEJ SWAV STWORZITELI SWEMU ODEVZDAL.

Na hlavním oltáři se zachoval pěkný barokní obraz. Zobrazuje sen krále Ramira, kdy se mu zjevil sv. Jakub a vyzval jej k boji proti Maurům. Barokní je i dřevěná, vyřezávaná kazatelna. Ostatní barokní památky zmizely, neboť kostel byl v minulosti vícenásobně vyloupen. Presbytář je klenutý, vítězný oblouk segmentový. Presbyterium je dosti znešvařeno moderním obladem zdí ze stříbrných kachliček z 60. let 20. století. Sousední zákristie byla vystavěna zřejmě již při starší barokní přestavbě a má rovněž klenutý strop.

Kostel obklopuje hřbitov, kam byli odedávna ukládáni zemřelí nejen z Chylic a Mirošova, ale i z Hrádku, Veselé a Dobříva. Z uličky na jihu za hřbitovní zdí se sem vchází půvabnou barokní brankou, jejíž portál je kamenicky vyzdoben. V jižním, nejstarším oddělení hřbitova nalezneme další pozdně barokní památku, kamenný náhrobek rodiny Pechů, hrádeckých obchodníků, řezníků a krčmářů, dnes však náležející rodině Blechů. Jedná se o mohutný, zdobený kamenný sokl, na němž spočívá ležící dětská postava, zřejmě andílek s umrlčí lebkou. Náhrobek byl původně polychromovaný, ostatně jako všechny výše uvedené barokní sochy v Mirošově. V tomto případě se jedná o tzv. memento mori („pamatuj na smrt“).

Ovšem návštěvou kostela sv. Jakuba naše putování za mirošovským barokem ještě nekončí. Za jeho poslední památkou musíme dál na sever, do města Hrádku. Dříve se však zastavme na pozoruhodném místě, kde má zřejmě většina mirošovských barokních soch, ale i dobových kamenických prvků svůj původ.

Historické kamenolomy Nad Planinou

Od kostela zamiřte do Hrádku a odbočte první ulicí za značkou Hrádek vpravo. Na protějším konci ulice sledujte směrovku „Přírodní kino“. Sám areál přírodního kina je součástí rozsáhlé soustavy několika lomů na sedimentární horninu, jež se zde usadila v prvohorách, v útvaru karbon. Jedná se o arkózu, pískovci velmi podobný kámen. Již od baroka se tu lámala, aby z ní kameníci zhotovovali nejprve kameny mlýnů tzv. českého složení, ale i různé zdobné prvky (např ostění oken mirošovského zámku, zmíněnou branku na hřbitov u sv. Jakuba) a dokonce sochy. Hlavní použití kamene však bylo prozaičtější – zhotovovaly se z něj podstavce vysokých pecí železných hutí. Jednalo se o tzv. valonský typ pecí hnaný dřevěným uhlím. Když už tu budete, zajděte si ještě východně za areál kina po modré turistické značce. Odměnou vám bude starý arkózový lom v podobě, jako kdyby odtud lamači odešli teprve včera, obr. 20. Ušlechtilý kámen zde tvořil vložky v hrubém slepenci a lamači si pro něj „chodili“ spíše hornickým způsobem, krátkými štolami do nitra skály. Když se dostali daleko od vchodu, kdy masa horniny hrozila zřícením, přepálili či v pozdějších dobách odstřelili postranní pilíře a nechali skálu zřítit. Říkalo se tomu těžba na těžký strop. Zřícené stropy pak bylo možno rozbít na štěrk, nebo byly i ponechány na místě – příkladem je zbylý jehlancovitý slepencový sloup, anebo slepencové kry ležící na svahu u bufetu v sousedním kině.

20. Východní lom soustavy Nad Planinou. Foto J. Vlček, 2007, autorův archiv

Je nanejvýš pravděpodobné, že se tu zrodily přinejmenším mirošovské sochy sv. Floriána, Václava, Ludmily a snad i Piety. Totéž se týká i našeho posledního „mirošovského barokního zastavení“, ač je již v samém srdci starého Hrádku.

Socha sv. Jana Nepomuckého v Hrádku

Ve „starém“ Hrádku, původní vesnici z níž dnešní moderní město vzniklo, stojí na pravém břehu toku Klabavy, které se tu však říká Padrťský potok, stojí před zadní vrátnictví zdejší ocelárny starý barokní mlýn. Říká se mu také „Šmejkalův“ podle posledního mlynáře. Za vraty na cestě k mlýnu – a pozor! Jedná se o soukromý pozemek!!!, bez souhlasu majitelů sem nesmíte vstupovat – najdete poslední sochu, která náleží do řady mirošovských barokních. Je to sv. Jan Nepomucký, obr. 21. Podoba v níž je světec zobrazen, je méně obvyklá. Sv. Jan je totiž prostovlasý, bez obvyklého kněžského biretu. Hlavu mu však zdobí typická svatozář s hvězdičkami, původně jistě zlacená. Křižmo přes prsa světec třímá krucufix. Zcela jistě je zhotoven z výše uvedené arkózy. Povrch sochy býval určitě nabarvený, zbytky polychromie byly objeveny při restaurování sochy.

21. Svatý Jan Nepomucký, Hrádek, Šmejkalův mlýn. Foto autor, 2009, DD MSB

Ani sv. Jan nestojí na svém původním místě a třeba říci, že jeho přemístění k mlýnu mělo prapůvod velmi kuriózní. Socha původně stávala u brodu přes Padrťský potok v místech, kde přes koryto vede nynější betonový most. Sv. Jan Nepomucký měl mj. „za úkol“ chránit pocestné putující přes vodní toky. Ovšem most byl stavěn krátce po vzniku Československé republiky. A sv. Jan byl tehdy mnohými vnímán jako symbol habsburské, často násilné rekatolizace, tedy jako připomínka habsurského, nebo spíše jiráskovsko-romanticky pojatého Temna. A tak bylo rozhodnuto milého Nepomuckého roztřískat na kusy a ty pak použít jako „futr“ do betonu čistě republikánského mostu. Toto obrazoborectví, jinak v českých zemích zcela tradiční při každé změně režimu, se pranic nelíbilo Anně Šmejkalové, panímámě ze mlýna. Dala zapřáhnout a sochu vyměnila za dvě fůry stavebního kamene. Svatého Jana pak dala postavit na cestě ke mlýnu, tentokrát k vodě náhonu. A tam stojí podnes. Pravda, poněkud „vylepšený“. Za komunistické totality, v rámci šikanování mlynářské, protože „buržoazně-kulacké“ rodiny, před něj naschvál usadili sloup s telefonním vedením.

V putování za mirošovským barokem jsme tak ušli pěkných pár kilometrů a vlastně se prošli třemi stoletími, od 17. po počátek 20. věku. Je jen otázkou, jak dlouho nám ještě barokní dědictví Mirošova vydrží. Odpovědí bude chování našich současných, prý kulturních generací.

Literatura:

• Antonín Podlaha: Soupis památek politického a školního okresu Rokycanského. Praha, 1900
• Petr Rožmberský: Panská sídla v Mirošově. Nadace České hrady, 1995
• Martin Lang: Sága černého zlata pod Brdy. MILPO Media, 2004
• Martin Lang: Barokní zámky – Lidské osudy. MAS Aktivios, 2013