Zakončení náhonu k lázské pile zaústěním do uzavřené roury ukazuje na využití vodní síly turbínou - a skutečně, v publikaci "Po stopách slávy a utrpení hornictva na Příbramsku" z roku 1936 od autora Karla Valty se dočteme:
Nová pila u Lázu, poháněná turbínou při mocném spádu vody z Lázského rybníka, počala se stavěti roku 1870 a postačila řezati dříví pro celý závod.
Pod pilou, která je, byť v plně elektrifikované podobě, stále v provozu, najdeme na očekávaném místě malý kamenný portálek v již povědomém slohu a kanál překonávající zbývajících pár desítek metrů ke korytu Litavky. Je sice plný vody, ta však pochází buď z Litavky nebo z deště, který neměl zaneseným korytem kam odtéci. V minulosti zde zřejmě vytékala zpěněná voda, poté co odevzdala svoji energii pro provoz pily. (Autor bohužel kvůli své lajdácké kalibraci GPS nezměřil spád, se kterým turbína pracovala, ale podle odhadu neměl daleko k 10 metrům.) Voda, která se zde vracela zpět do "mateřského" koryta, v něm však často dlouho nezůstala. Jen o pár metrů níže totiž stál a dodnes stojí na břehu Litavky zděný stavidlový objekt, který přepouští část vody do dalšího pokračování Struh. Malé stavení čtvercového půdorysu je vzdor tomu, že jej povodně jistě nešetří, ve vynikajícím stavu a především stále plní svoji úlohu. Část průzračné vody z Litavky se oddělí a pokračuje doprava, směrem k blízkému Lázu. Přímý směr koryta i přilehlé cesty prozrazuje umělý původ, jinak zde ale Struhy mají téměř přírodní ráz, hned stěrkovité, hned zase se zbytky kamenné vyzdívky. U prvních domků Lázu se tento charakter mění na regulovanou vodoteč, vytvářející spolu se silničkou procházející napříč celou vesnicí pozoruhodný celek. S průchodností Struh v celém průřezu to v Lázu myslí evidentně vážně, takže každá nemovitost je zde vybavena nejméně jedním, často však i více bytelnými můstky, které hluboký a většinou i dost široký příkop překonávají. Rozhlédme-li se při cestě Lázem pozorně kolem sebe, povšimneme si nejednoho dokladu toho, že se nacházíme v hornickém kraji: v jistém místě je břeh kanálu zabezpečen proti sesouvání do dna zatlučenými opěrami, v nichž rozpoznáme staré důlní vrtáky, o kousek dále v zahradě je zase jako nádržka na deš'tovou vodu používán klasický důlní hunt, se dvěma madly na každé straně.
Tu a tam bohužel zahlédneme podezřelý přítok v podobě roury čouhající nenápadně z pravé strany, což je v takto zapadlých koutech zcela běžný způsob kanalizace, směrnice - nesměrnice. Chmurnou teorii podporuje to, že před koncem Lázu mizí Struhy i s celým průtokem v kanále, aby se o kus dále na začátku polí objevily již bez vody. Účelné však dané uspořádání rozhodně je - silný přítok čisté vody z Litavky mnohonásobně převáží nad jakýmikoliv civilizačními sajrajty a oproti obsahu klasického vesnického pangejtu je tohle "ladovská" idyla. Zajištění dostatečného průtoku Lázem je patrně také důvod, proč je tato malá část Struh stále aktivní.
Vsuvka: vydalo by to na samostatný článek, ale koho zaujala problematika odkanalizování Lázu, nechť hledá na internetu. Současná (2008) situace podbrdských obcí je taková, že kanalizace a čistírny jsou zde naprostou vzácností (vybudovat je potřebuje 18 z 22 obcí). Naštěstí to vypadá, že nemalá část "náhlého a spontánního" zájmu o podbrdský region bude směřována právě tímhle směrem. Plány se týkají mimo jiné jmenovitě právě Lázu a zdejší kanalizace.
Za silnicí, která prochází Horním Lázem směrem na Nepomuk a Zalány, Struhy několik desítek metrů nenajdeme. Zdá se, že byly zasypány během stavby několika domků na okraji Lázu a přilehlých zahrádek. Jakmile ale vesnici vystřídá pole, koryto se opět objeví a identifikuje prostřednictvím mostku se zaklenutých kamenů. A nejen koryto, ke Struhám se připojuje cesta, která sloužila k jejich dozorování a údržbě.Tato cesta se nachází na nepřehlédnutelném zemním tělese, které zároveň plnilo funkci hráze, která bránila v případě potřeby rozlití vody ze Struh dolů do polí a lesů.
Tato cesta dokáže na leteckých snímcích velmi dobře klamat, vypadá totiž jako úvoz lemovaný křovím a stromy. V reálu je téměř neprostupná, pro trávu sahající až po pás, šípkové keře, ostružiny a další dřeviny, když už ne ostnaté, tedy aspoň dostatečně husté a plné lámavých větviček. Když jsou navíc okolní pole oseta vzrostlým obilím a začne drobně pršet, stane se chůze podél této části krajně nezábavnou záležitostí. Najdeme zde také patník se stylizovaným symbolem Struh, který, jak se později ukáže, označuje jakousi neoficiální stezku podél Struh. Vychází ale evidentně ze stavu prostupnosti terénu někdy před deseti lety, ne-li dříve. Struhy, které zde mají opět menší průřez, podobný prvnímu úseku pod Pilskou, se zde od jara do podzimu většinou nenápadně skryjí v bujné vegetaci, takže na první pohled jejich trasa vypadá spíše jako zemní těleso bývalé železnice, představované právě sousedící cestou, než jako vodoteč. Technický stav tohoto úseku od Lázu po počátek lesa pod vrcholem "Na Skále" je průměrný. Pomineme-li zarůstání, je zde mezi polnostmi pod rostlinným příkrovem kamenná vyzdívka celkem dobře dochována a místy stojí v korytě pár centimetrů vody. Zdá se, že sem přitékají drobné stružky a průsaky z okolí. Ničím zvláštní můstek pod silnicí Rožmitál - Příbram je pro vodu průchozí a stejně se jeví i těch pár kamenných zaklenutí, která se podařilo objevit. Kamenné patníčky s hornickým znakem zde nejsou k nalezení, i když se dost možná někde pod trávou polozasypané ukrývají. Zato je zde několik velkých patníků, přes metr vysokých a čtvercového průřezu. Podle míst, kde je najdeme to vypadá, že byly umísťovány všude tam, kde Struhy a jejich násep křížila jiná cesta. Přesně podle zákresu ve III. vojenském mapování lze lokalizovat i Boží muka, pocházející z roku 1862 a tyčící se i dnes v mírně nachýlené poloze na náspu mezi poli.
Pod vrcholem "Na Skále" je - zřejmě za účelem udržení přímější trasy - koryto vedeno navzdory tvaru terénu ve velkorysém výkopu, který umožňuje zachovat minimální spád. Po chvíli úroveň terénu opět klesá a koryto se vrací ke své typické tvářnosti. Přjemnou praktickou změnou je to, že "servisní" cesta Struh zde má podobu široké lesní pěšiny, s prodíráním je tedy konec. V přehledném lese se opět objevují kamenné patníky s reliéfem želízka a mlátku, přičemž poprvé od začátku Struh je zde zřejmé, že byly původně umísťovány po dvou po obou stranách, s poměrně malými a přesto nepravidelnými rozestupy (většinou od 20 do 60m, přičemž podle výskytu všech mezihodnot se nejedná o n - násobky základního rozestupu). Dochovaných dvojic je zde celá řada, i když druhý kámen do páru je třeba v některých případech na straně cesty nebo, méně často, na straně koryta vyhrabat pod vrstvou jehličí nebo mechu.Tento úsek Struh, přibližně až po silnici k Bohutínu, patří patrně k nejhezčím - kanál se vine po vrstevnici lesním úbočím, s občasným výhledem do údolí Litavky.
I zachovalost je poměrně slušná. Kamenná vyzdívka je sice občas rozpadlá a na mnoha místech zase zanesená, celkově je ale koryto celistvé a jeví se jako průchodné. Radost trochu zkalí to, že již zmíněné zde velmi početné patníčky neušly pozornosti chalupářské hydry, takže nejméně na jednom místě najdeme jako protějšek zachovaného patníku jen stopy nedávného kopání a přesný hranatý otisk v zemi. Najdeme zde také malý přepad ze Struh do lesa pod nimi. Za dešťů zřejmě sbírá tento úsek hodně vody a umělý odtok je lepší, než aby se strouha někde neřízeně provalila.
U silnice z Bohutína na Vysokou se vše trochu komplikuje, pěkný lesní kanál totiž náhle končí a snad šedesát metrů před silnicí prostě chybí. Na louce, která se zde rozkládá, není kam by se mohl skrýt. U silnice samotné jakési betonové fragmenty naznačují, že zde v minulosti možná byla voda vedena v betonové rouře, nyní zde ale najdeme jen zanesené díry plné odpadků.
Za silnicí naštěstí Struhy plynule navazují na svůj předchozí směr. Kromě toho se zde připojuje modrá turistická značka a Struhám je zde věnována dokonce informační tabulka. Ta deklaruje technickou památku jako zcela zničenou, což je možná přehnané, ale faktem je, že následující úsek koryta je v často bídném stavu. Je sice kompletní, ale díky zanášení, sesouvání a napadaným větvím představuje v některých místech prostě jen trochu vlhkou rýhu v terénu. Najdeme tu také jedno narušení koryta, kterým voda mohla unikat do bažinatého lesního výběžku nad Bohutínem a posléze do velkého drénu používanému k běžnému odvodňování polí, který prochází v Bohutíně kolem fotbalového hřiště a končí posléze ve Vysokopeckém rybníku. Podle stavu místa je vidět, že tudy určitě odtékala a příležitostně odtéká voda nasbíraná v Struhami v okolním terénu, není však jasné, zda tahle odbočka nesloužila dočasně na sklonku fungování vodovodu také jako "provozní" část, poté co bylo zneprůchodněno další pokračování hlavní vodoteče. Na celé řadě map (s výjimkou těch zcela současných, kde již Struhy často chybí úplně) je totiž tok vody zakreslen právě takto - od Litavky je značena vodoteč po trase Struh až k tomuto bodu, kde se napojuje na zmiňované regulované koryto klesající mezi poli do Bohutína.
Co se týká dalšího postupu po vrstevnici, koryto se ještě jednou vrací ke své sympaticky zachovalé podobě, sledováno modrou turistickou značkou. Trasa nabídne výhled na Bohutín s nápadnou věží kostela a v místě, kde se modrá značka odpoutává směrem doleva, prochází dalším mostkem ze zaklenutých kamenů a noří se do lesa. V lesíku se stav koryta stává nevalným a na jeho konci mizí v hromadě kamení. Půl kilometru široké pole, které následuje, představuje jednu z velkých zlikvidovaných částí Struh. Jenže liniové stavby v terénu neprodají svoji kůži lacino.
Na leteckých snímcích na mapy.cz (i jiných) najdeme v příslušném poli krásně viditelnou anomálii, která ladným obloukem spojuje oddělené části historické stavby. (V terénu takového nadhledu nemaje, použil autor raději GPS a hledal pokračování na druhé straně ve stejné nebo nepatrně nižší nadmořské výšce, způsob se osvědčil a oproti pátrání od oka dost šetří čas.) Na druhém konci pole začínají Struhy nepěknou štěrkovou zavážkou, ale díky přidružené cestě není naštěstí pochyb, že jsme tu správně. Po pár metrech se znovu objeví koryto vyskládané z kamenů a i jeden patníček se symbolem tu přečkal do dnešních dnů. V okolním lese je možné si povšimnout zděných soklů a betonových poklopů, což dost možná souvisí s tím, že vstupujeme do ochranného pásma dolu Štěpán. Struhy náhle mizí v neprostupném shluku křovisek a servisní cesta, rovněž zarostlá, se stáčí doleva dolů. Pokračování vodoteče po vrstevnici je nemyslitelné, v cestě jsou kamenité roklinky, kde by se koryto rozhodně neschovalo. Kamenitá díra ve křoví musí být tedy zaústěním.
Zde je dosti obtížné nalézt pokračování, neboť mapy, s jedinou čestnou výjimkou, deklarují vodoteč jako nepřerušenou a bez nějakých náhlých zalomení. Tou čestnou výjimkou je III. vojenské mapování v měřítku 1:25000, které pravdivě zachycuje jak Struhy nad Bohutínským dolem,zvaným též Štěpán či Štěpánka, mizí - evidentně pod zem - a následně se o značný kus vlevo a níže opět vynořují. Důkaz v terénu existuje: jednak lze s trochou dobré vůle od zaústění struh vypozorovat cosi jako pokleslou linii starého výkopu. Především zde ale již někdo evidentně pátral. Kopal na předpokládané trase vodovodu tak dlouho, až v hloubce přibližně půl metru našel (a prokopl) litinovou rouru. Sonda je stále snadno k nalezení, je na pomyslné spojnici zaústění a vyústění Struh podle staré Rakousko-Uherské mapy (Autorův již beztak kladný vztak k C. a K. geodetům se tímto ještě posílil.) Je známo, že na dole Arcivévody Štěpána voda ze Struh roztáčela vodní kolo pohánějící úpravárenské stroje, přičemž komora vodního kola je prý v podzemí stále dobře zachována. Úpravna byla založena krátce po zaražení samotného dolu (1827) a sestávala z prádla rudnin (to bývá vyznačeno i na mapách), krušírny a stoupovny. Kromě toho poháněla voda samozřejmě i čerpací stroje na důlní vody. Úpravna byla v provozu až do roku 1912. Tímto rokem však zřejmě využití vodní síly v podzemí neskočilo, neboť v roce 1917 byla na dole na dole Štěpán (alias Bohutín I) vybudována vodní elektrárna s Francisovou turbínou...
Pokud budeme sledovat výstavbu Struh chronologicky, zjistíme, že v Bohutínských dolech po určitou dobu, ohraničenou přibližně lety 1827 - 1850 končily. Použitá voda odtékala tzv. Bohutínskou vodní štolou zpět do Litavky. Portál štoly lze i dnes najít nad rožmitálskou silnicí, upravený v moderní době i se svým okolím. Po počvě štoly vede litinová roura - dost možná patřily tyto roury, jak nad bývalým dolem, tak i pod ním, k příslušenství výše zmíněné vodní elektrárny z roku 1917. Když byl kolem roku 1850 opatřován důl Drkolnov mohutným vodním kolem, byl průchod vody dolem Štěpán pozměněn, a přinejmenším její část pokračovala odbočkou dále po vrstevnici, směrem k obci Havírna. Vyústění této klíčové odbočky ven z podzemí již nelze nalézt, ale Struhy samotné se o pár desítek metrů dále na již přístupných komunikacích v předpokládané výšce objevují....
I v tomto případě je zde pomocí GPS nasnímána trasa Struh. Zaznamenány jsou i chybějící úseky metodou nejlepšího odhadu, konce skutečného koryta jsou však v tomto případě označeny pomocí popsaných waypointů.
Od Lázu k Bohutínu 
