Zvolíme-li postup podél Struh po proudu, musíme začít u Pilské nádrže. Nádrž byla vybudována pro potřeby hutnictví v letech 1849 až 1853 pod jménem „Sofiin rybník“ (pojmenování po manželce arcivévody Františka Karla, arcikněžně Žofii), zdomácněl však jiný název, vycházející ze původního místního názvu „Pilka“, který můžeme nalézt na II. vojenském mapování, u tehdy nepatrné vodní plochy uprostřed lesů. Buď je zde zachycen ještě původní malý rybník, který figuroval již na I. voj. mapování, nebo byla nová nádrž v době mapování právě v havarijním stavu. Protože chybí mohutné těleso nové hráze, které kartografové např. u sousední Lázské nádrže neopoměli zakreslit, je pravděpodobnější první varianta.
Při pravém okraji hráze se nachází vyústění vypouštěcí štoly. Z umělého koryta se zde odvětvují, kupodivu bez nějakého přehrazení, Struhy. Vzhledem k minimálnímu spádu je možná ono vyústění myšleno jako drenáž, odvodňující proti původnímu směru nejbližší úsek Struh, který zahrnuje i průchod pod silnicí a přimknutí se k ní v podobě pravého (při pohledu „po proudu“) příkopu. Spojením se silnicí začíná úsek, který patří k těm více poškozeným.
Strouha spojující Pilskou a Lázskou je jen necelý metr široká, takže je velmi náchylná k zavalování a zanášení. Údržba bezprostředně vedle ležící silničky přispívá k dalšímu borcení jedné strany koryta. Dílo zkázy dokonávají četné nové i staré vjezdy do okolních lesů, které jsou technicky řešeny všemi způsoby - od těch velmi šetrných až po téměř vandalské zasypání a rozježdění. U chatové osady nad Žernovou se Struhy od silničky oddělují a jsou nadéle lemovány jen lesní cestou. V tomto úseku jsou velice dobře zachovány a je zde k vidění i několik zajímavostí.
Předně jde o dvě přibližně 4 metry vzdálená zaklenutí z cihel, která snad sloužila jako opora pro dřevěné přemostění strouhy. O kousek dále prochází vodoteč opět pod asfaltovou silnicí, přičemž způsob kamenného klenutí dává tušit, že jde o původní stavební prvek. Bohužel není v ideálním stavu a snadno se může stát, že se zde brzo potkáme s novou betonovou rourou – to v lepším případě (v tom horším to bude pojato způsobem: „Jaká strouha?“). Těsně nad Lázskou opuštějí Struhy vrstevnici, resp. mírný sklon, a překonávají několik metrů převýšení stupňovitou kaskádou zakončenou pěkným kamenným portálkem. I tato část je až na zarůstání dřevinami v dobrém stavu. Po celé délce jsou podél strouhy k nalezení malé patníčky s báňským znakem – dvěma zkříženými kladivy, přesněji nazývanými želízko a mlátek. K mému překvapení nejsou kamenné, ač tak na první pohled vypadají, nýbrž z nepříliš kvalitního betonu. Na již rozpůleném patníku je možné vidět i dvě železné výztuhy zalité uvnitř. Tento úsek Struh bude v terénu nepochybně k nalezení ještě desítky let, ale jako aktivní vodoteč je podle názoru autora jen velmi obtížně renovovatelný, kvůli své části těsně přiléhající k současné silnici. Kromě toho není při současném využití Pilské a Lázské účelné přepouštět vodu z jedné nádrže do druhé.
Vodní dílo Láz patří ke starším rezervoárům pro příbramské hutní provozy (vznik 1822). I strouha, která z něj pokračuje směrem k Příbrami, vypadá jako starší – důvody budou zmíněny později. Úsek Struh pod nádrží by se dal popsat krátce jako náhon k pile v Lázu. Začíná jakoby z ničeho nic pod vzdušním lícem hráze Lázské. Podle slov jednho anonymního pamětníka přivádělo do těchto míst vodu ocelové potrubí, autorovi není ale známo, zda potrubí vedlo ze staré odběrné štoly, či odněkud z koruny hráze.
Tak či onak, voda odtud pokračovala velmi pěkným kamenným korytem s klasickým lichoběžníkovým průřezem. Kameny jsou kladeny nasucho a ačkoliv se zde nesetkáme s nějakým vrcholným kamenickým mistrovstvím, jde o celkem slušně odvedenou práci. Šířka strouhy je podle očekávání větší než u výše položené spojky s Pilskou, provoz pily měl zřejmě své nezanedbatelné nároky na vodní energii a zde už bylo možné využít příděl z obou lesních nádrží. Je patrné, že v místech, kde je koryto zahloubeno ve větším svahu, je strouha přece jenom o něco užší, nikdy však šířka neklesá pod cca 1m. Naopak v místech s pozvolným terénem je strouha až 1,4m široká. Bylo zmíněno, že tento úsek je znatelně starší než předchozí. První indicií jsou patníčky, které se v určitých intervalech vedle Struh vyskytují. Zde jsou o něco větší, kamenné, a znak želízka a mlátku je podstatně schematičtější – jak by také ne, když je tesaný. (Subjektivním dodatkem je, že tyto jsou o dost hezčí než ty betonové při strouze pod Pilskou, které se ostatně za pár desítek let rozpadnou.). Kromě těch „standardních“ jsou zde k nalezení i nejméně dva další, o jejichž významu se jen dohaduji. První nese na sobě vytesána písmena „HC“, pokud lze ovšem z dost nezřetelných vrypů soudit, druhý naopak zcela zřetelnou číslici „30“. Ono "HC" by mohla být zkratka z něměcky napsaného "Panství Colloradské", ona zde totiž procházela hranice mezi správními celky Dobříš a Rožmitál. Že by hraniční kámen? Je to velmi pravděpodobné, neboť na druhé straně kamene, nyní zabořené v zemi, lze skutečně s trochou obtíží přečíst litery "HR".
Jakmile se strouha přiblíží k pile nad Lázem, (která je stále aktivní, byť její vodní pohon je dávno minulostí), opustí vrstevnici a začne se stáčet doprava vedena na rychle se zvyšujícím náspu. Zakončena je vtokovým objektem z kamenného zdiva a betonu, kterému sice na impozantnosti ubírá okolní vzrostlý les, ale při pohledu z blízka je i dnes velice působivý.
Struhy zde byly zaústěny do mohutné železné roury, aby cenný tlak vody na posledních desítkách metrů k pile nepřišel nazmar. Nahoře na náspu, subjektivně zhruba ve výši prvního patra nad okolním terénem, vykukuje přes prorezavělé kryty tyč se závitem pro ovládání stavidla či vtokové klapky. Je tedy téměř jisté, že přebytečná část vody musela pokračovat dále pod náspem, snad i stejným výkopem, kterým byla vedena roura s vodou pod tlakem. Roura je stále na svém místě, vyčuhujíc z kamenného čela náspu. Samozřejmě se nejedná o žádnou bezešvou trubku, stará dobrá nýtovací práce, dnes již děravá jako řešeto.
Stav této části Struh je celkově velice dobrý – ve svažitém lesním terénu nedoznaly větší druhotné úhony. Za provozní vodotěsnost kanálu sice dnes ruku do ohně dát nelze, ale celkově je stavěn velice solidně a velkoryse. Vybudování náhonu k pile byla zřejmě věnována zvláštní péče. Problémem jsou samozřejmě vzrostlé stromy a keře rostoucí na dně bývalé strouhy i v její bezprostření blízkosti a místy rozvalené kameny okrajů koryta, které však není nikde poznamenáno neřešitelně. A tak se ironií osudu právě tento úsek, který je v rámci celých Struh jako jediný plně nahraditelný (přírodním tokem Litavky), dočkal dnešních dnů jako pravděpodobně nejzachovalejší.
Na následující mapce jsou zachyceny dva výše popsané úseky Struh, jak je zaznamenala GPS navigace a několik zajímavých bodů, uložených cestou. Pokud to šlo, byla stopa snímána po levé straně co nejblíže strouze, ale vzhledem k mizernému signálu v zalesněném terénu není bohužel důvod si myslet, že by ty dva-tři metry hrály nějakou roli. I tak ale bude zajímavé porovnat nasnímanou stopu se III. vojenským mapováním, které, na rozdíl od mapování s pořadovým číslem II., Struhy velmi zřetelně zaznamenává a nezapomíná ani na Pilskou a Lázskou pod jejich rakousko-uherskými názvy.
Od Pilské po pilu v Lázu 
