|
Bývá obvyklé popularizační článek výčtem zdrojů zakončit, v tomto případě však je vhodné jimi naopak začít. Téma mitrovického (či chynínského, půjdeme-li do detailu) raketového oddílu bylo totiž již důkladně zpracováno p. Petrem Jandou na serveru fortifikace.net. Následující odstavce se soustředí kromě “povinného” obecného úvodu převážně na zmapování současného stavu této jedné konkrétní základny, zatímco zájemci o hlubší vojensko-historické souvislosti nechť navštíví zmíněný článek.
Systém S-75 je velice letitý, ale také osvědčený a svého času rozšířený systém protiletadlové obrany, vyvinutý v někdejším SSSR. V širším měřítku začal být nasazován v roce 1958, přičemž největšího rozmachu se dočkal v přibližně v polovině 60 let, kdy bylo v Sovětském svazu a zemích východního bloku vybudováno již několik stovek základen charakteristického půdorysu. Sloužily zejména k ochraně velkých městských aglomerací a důležitých průmyslových komplexů, k čemuž byly předurčeny maximálním doletem řízené střely kolem 50km.
Do výzbroje socialistického Československa byl S-75 zařazen v roce 1962, kdy byla vytvořena 185. protiletadlová raketová brigáda v Kralovicích, skládající se z pěti protiletadlových raketových oddílů (dále plro), které dohromady vytvářely jakýsi vějíř, rozložený podél západního okraje republiky. Nejjižněji položený plro vznikl v roce 1964, nesl číslo 5 a byl umístěn v lesích třemšínské části Brd, nedaleko Chynína a Nových Mitrovic. Pro úplnost ještě dodejme, že na sklonku 60. let byla brigáda přeorganizována na protiletadlový raketový pluk (dále plrp), který se stal součástí zvolenské divize PVOS.
Půdorys základny systému S-75 prošel sice určitým vývojem, ale vzhledem k systému dopravy raket v bojové části (nazývané v naší armádě obvykle úsekem “C”) byl ve všech svých variantách velmi charakteristický. To prý způsobovalo v případě ostrého nasazení problémy - kupříkladu během Vietnamské války, v níž byly protiletadlové rakety sovětské provenience zhusta využívány, byly severovietnamskou armádou budovány areály v záměrně atypických podobách, bez větších úprav terénu a s odpalovacími rampami někdy jen pouhých 35m od naváděcího radiolokátoru. Letectvo Spojených států se totiž velmi rychle naučilo věnovat základnám standardního “kopretinového” tvaru přednostní pozornost. V československých podmínkách se však s nějakým dlouhodobým utajením nedalo počítat - nejen, že základny nebyly utopeny v rozlehlé džungli, ale byly navíc zamýšleny jako téměř stacionární. Oním “téměř” se myslí to, že celý systém založený na tahačích a kabinách byl přemístitelný, avšak šlo o časově náročnou operaci, spojenou s rizikem zádrhelů při “oživování” systému v novém postavení. Bojová část československých útvarů byla pojata velice tradičně a s výjimkou jednoho raketového oddílu byla dokonce obytná část s autoparkem (úsek “B”) umístěna do bezprostředního sousedství části bojové.
 |
 |
|
S-75 rozvinutý ve stálém postavení. Síť komunikací na obrázku je poněkud odlišná od - zřejmě modernějšího - rozložení systému, používaného v ČSLA |
SNR-75 se svojí "sbírkou" antén pro sledování širokým a úzkým paprskem a pro rádiopovelový kanál |
 |
|
Raketová střela 20D / 20DSU (odpovídající variantě systému S-75M "Volchov")
Všechny tři obrázky pocházejí ze sovětské armádní příručky "Зенитный ракетный комплекс C-75" z roku 1965
|
Centrem každého z celkem pěti oddílů náležejících ke 185. plrb bylo velitelské stanoviště (dále VS), umístěné v pomyslném středu bojové části základny. Skládalo se především z operačního sálu, krytého zemním záhozem, zastřešených parkovacích míst pro řídící a přístrojovou kabinu, pro přívěs radiolokátoru a pro několik elektrocentrál. Další jeho součástí byl podzemní kryt, jehož konkrétní podobu určovaly místní podmínky, obecně se však jednalo o malý betonový objekt umístěný nepříliš hluboko a přístupný chodbičkou vyztuženou vlnitým plechem. V blízkosti VS se nacházelo také betonovou deskou zpevněné stanoviště řídícího a naváděcího radiolokátoru SNR-75, což byla kabina doslova ověšená směrovými anténami. Její funkce byla pro pasivní naváděcí systém systému S-75 nepostradatelná, neboť rakety neměly vlastní autonomní radar.
Okolo VS se nacházelo v mírně zahloubených postaveních šest palpostů. Každý z nich byl vybaven odpalovacím zařízením SM-90. Jedno z nich bylo využíváno trvale jako cvičné, při trénování nabíjení a snímání váhově ekvivalentní makety raketové střely.
 |
 |
|
Odpalovací rampa SM-90 s raketou typu 20D v technickém muzeu v Togliatti. Foto ShinePhantom, Wikimedia Commons |
Egyptský SNR-75, zachycený během cvičení Bright Star '85. Foto Sgt. Stan Tarver, Wikimedia Commons |
Systém S-75 používal během desítek let celou řadu mírně odlišných protiletadlových řízených střel. Společné měly to, že se jednalo o dvoustupňové rakety vážící o něco méně než 2,5 tuny, se startovacím stupněm na tuhá paliva a letovým motorem poháněným směsí kapalného paliva a okysličovadla. Společný byl i princip radiově odpalované střepinové nálože, její konkrétní podoba se však během času vyvíjela. V útvarech spadajících pod 185. plrp byly používány řízené střely 20D, označované jménem Volchov. Systém S-75 byl jednokanálový vzhledem k cíli a tříkanálový co se týká režimu střelby - mohl tedy v jednom okamžiku sledovat pouze jeden cíl, ale navádět na něj současně až tři raketové střely.
185. protiletadlový raketový pluk postupně opouštěl svá dosavadní stanoviště až do roku 1992 (útvar byl redislokován na Slovensko), přičemž další osud areálů jednotlivých oddílů byl rozličný. Dominantou týlové části byl ve všech lokalitách tzv. monoblok - rozměrná stavba, sdružující v jediné budově o třech podlažích velitelství, ubikace, kotelnu, kuchyni s jídelnou a několik dalších nezbytných prvků. Tato budova byla na poměry ČSLA velmi solidně postavena, takže se hodila pro přestavbu k dalšímu využití. Dalším obecně upotřebitelným prvkem byly rozlehlé přístřešky v autoparku, jejichž převážně kovová konstrukce kontrastovala s podivným stavebním slohem dalších v okolí se nacházejících budov, které dnes, po dvaceti letech bez údržby, leží již většinou v rozvalinách.
 |
|
Katastrální mapa z roku 2010 (zdroj: ČÚZK) stále ještě zachycuje všechny komponenty areálu jako samostatné parcely či jejich díly.
1 - monoblok, 2 - PZH (chlívek), 3 - autopark: vlevo hala protahače, vpravo přístřešky a dílny, 4 - PHM, 5 - strážnice, 6 - sklad raketových střel, 7 - lafety pro odložení selhaných střel, 8 - velitelské stanoviště, 9 - valy chráněná stání pro tahače, 10 - palposty s odpalovacími rampami
|
V případě Nových Mitrovic však k pokusu o druhotné využití kasárenské části nedošlo, snad z důvodu celkové odlehlosti lokality. Příchozí, blížící se k základně od silnice Chynín - Smolivec spatří nejprve rozvalené zbytky strážnice a oplocení, vzápětí se mu otevře pohled na stále ještě stavebně zachovalou budovu monobloku. Prvních několik let po zrušení útvaru přečkala se zamřížovanými vstupy poměrně v pořádku, pak se ale sběrači všeho možného osmělili, takže dnes je budova uvnitř zbavena většiny kovových prvků a pozornosti neušly ani v mnoha místnostech použité dřevěné parkety. Vzhledem k nekompromisnímu způsobu jejich dobývání se lze nadít, že končí vesměs jako (jistě výhřevné) palivo v kamnech.
Jak je v případech opuštěných vojenských objektů obvyklé, i zde ze začal (bez ohledu na vybledlé zákazy vstupu, nastříkané přímo na omítku u všech vstupů do budovy ) v průběhu doby hrát intenzivně airsoft a paintball, takže na stěnách můžeme najít improvizované náčrtky areálu, použité zřejmě při válečné poradě. V pološeru chodeb vytváří stovky různobarevných skvrn náhodně kompozice, která by mohly být nazvány impresionistickými, kdyby jim ovšem netvořily dekadentní kulisu vytrhaná ostění, rozbité záchody a umývárny a loupající se vrstvy nespočetných emailových nátěrů.
Základna u Mitrovic neměla vlastní technický úsek, rakety se vozily na servis do technického oddílu poblíž Kralovic, společného pro několik plro. Byla však vybavena rozsáhlým autoparkem, kde parkovaly pod střechou především přepravníky PR-11B (postavené na základě tahače ZIL 131V) a po určitou dobu zde byly umístěny dokonce rezervní rakety pro druhou salvu oddílu - tuto nepříliš vyhovující situaci s řízenými střelami umístěnými dlouhodobě přímo v týlové části vyřešilo na přelomu 70. a 80. let vybudování skladu pro 6 střel v bojovém úseku “C”, jak bude zmíněno později.
Autopark se na základně u Mitrovic nachází vlevo od cesty pokračující od monobloku směrem k bráně do úseku “C”. Jeho současná podoba má k původnímu vzhledu značně daleko - naprostá většina kovových součástí je pryč, takže z velkých hal zbyla jen torza tvořená betonovými profily. Stav okolo stojících menších zděných budov je rovněž žalostný, jak je patrné z fotografií. Na betonové ploše autoparku je v současné době (2012) ve výstavbě lovecký posed - je možné, že je zde pouze sestavován, ale nelze ani vyloučit, že se jedná o jeho definitivní umístění.
Plechovou bránu, která uzavírala vstup do úseku “C”, bychom dnes už na místě hledali marně. Vedle stojící strážnice je však ještě celkem v pořádku, až na zdevastovaný interiér (stejná situace jako u budovy monobloku).
Největší překvapení pro každého pamětníka zřejmě čeká v bojové části. Ta byla tvořena sítí komunikací zasazených do čtvercového rámce, jak to ukazuje v článku přiložená katastrální mapa i letecké fotografie. Velitelské stanoviště včetně krytu a postavení pro řídící a naváděcí radiolokátor je zcela srovnáno se zemí a připomíná ho jen mýtina vprostřed celého úseku. Od něj se paprskovitě rozbíhají zpevněné komunikace k celkem šesti palebným postavením, z nichž každé bylo kdysi osazeno odpalovací rampou a malým krytem pro obsluhu. Tyto pod úroveň terénu zahloubené palposty jsou kromě sítě silniček jedinou součástí úseku “C”, která se dochovala aspoň v podobě otisku v terénu, zřejmě proto, že nevelké prohlubně nijak nepřekážejí lesnímu hospodaření. Veškeré vybavení je samozřejmě pryč, ale v tělese cest můžeme tu a tam narazit na železobetonový pás, který ukazuje, kudy byly bezpečně vedeny kabelové spoje mezi VS a odpališti.
V každém rohu pomyslného čtverce úseku “C” se nacházelo kryté stání pro jeden přepravník. V půdorysu jsou tato místa zachycena na již zmíněných leteckých fotografiích z roku 2003, v nejbližších letech poté ale byla rovněž zplanýrována a tak v každém z rohů najdeme jen další mýtinu, zarůstající pozvolna křovím.
 |
 |
|
Nájezd k jedné z odpalovacích ramp |
Současná (2012) podoba velitelského stanoviště |
 |
 |
 |
|
Průsek, kterým vedlo oplocení |
Prohlubeň protnutá zpevněnou cestou - vše, co zbylo po palebném postavení |
Tudy vedly kabely od VS k odpalovací rampě |
V úseku se nacházelo ještě několik dalších objektů, po nichž zbyly bez výjimky jen mezery ve vegetaci. Při pohledu vlevo od vstupní brány to byly podstavce pro dočasné odložení selhaných střel (3 sady betonových soklů, na nichž byly upevněny lafety) a přízemní budova sdružující několik funkcí souvisejících s pobytem hotovostní směny v bojovém úseku. Napravo od vstupu do úseku byl vybudován někdy na přelomu 70. a 80. let sklad raket, čímž se výrazně snížila nutnost manipulovat s rozměrnými střelami na přepravnících v týlovém úseku. Úplné “zmizení” skladu raket je asi nejpřekvapivějším aspektem asanace celé bojové části - likvidace bytelného objektu krytého zemním záhozem musela být náročná.
Úsek “C” byl obehnán trojitou linií oplocení, zahrnující jak stěnu z betonových panelů, tak i elektricky napájený plot. V mezeře mezi ploty se pohybovala stráž. Všechny ploty jsou dnes důkladně odstraněny (nepatrný zbytek jednoho z nich najdeme pouze u vstupní brány), ale na některých místech se zachoval výrazněji průsek, kudy oplocení procházelo.
Nejlépe je možné o základně získat představu z leteckých fotografií, přičemž větší význam má v tomto případě snímkování z roku 2003, které zachycuje areál sice již dlouho po odvezení bojové techniky, ale ještě před likvidací podpůrné infrastruktury. Můžeme tak zřetelně vidět velitelské stanoviště a dokonce i ostatní výše popsané objekty jsou alespoň zčásti patrné.
Zato však na snímcích z roku 2006 a 2008 je stav již nepříliš odlišný od současného (2012), ovšem s tím, že vegetace během této doby značně povyrostla.
 |
|
Stav v roce 2003. Kromě výzbroje je většina infrastruktury na svém místě - uprostřed areálu tak můžeme vidět velitelské stanoviště a v každém rohu jedno chráněné stání pro tahač. Zdroj: Mapy.cz a GEODIS BRNO.
|
|
|
 |
|
Stav v roce 2006. Bojový úsek "C" je již zlikvidován, povrch svědčí o čestvě provedených rozsáhlých terénních úpravách. Zdroj: Mapy.cz a GEODIS BRNO.
|
|
|
 |
|
Stav v roce 2008. Rekultivované plochy v úseku "C" se opět zazelenaly, v ostatních částech areálu pomalu mizí další budovy. Zdroj: Mapy.cz a GEODIS BRNO.
|
Útvar dislokovaný u Mitrovic měl ještě jednu miniaturní pobočku - stanoviště přehledového řídícího radiolokátoru. Zatímco naváděcí radiolokátor se nacházel přímo uprostřed bojové části mezi odpalovacími rampami, přehledový radar P-12 mohl být - a v případě Mitrovic také byl - umístěn v několikakilometrové vzdálenosti od základny, v takovém místě, které umožňovalo radiolokátor optimálně využít. Lokalita se musela nacházet v otevřeném terénu, spíše rovinatém než vysloveně na kopci. Takové umístění zaručovalo, že radar bude mít dobrý výhled na oblohu, ale nebude příliš trpět odrazy od pozemních objektů. Vhodné (ovšem velmi relativně, jak se později ukázalo) umístění se našlo přibližně 6 km jihovýchodně od raketové základny, za Mladým Smolivcem u Metelského rybníka. Radar nejprve sídlil na jeho severním břehu, ale poté, co bylo jeho podmáčené stanoviště shledáno příliš nehostinné nejen pro obsluhu, ale i pro elektroniku, byl přemístěn na jižní stranu rybníka, na nepatrné návrší v poli o výšce zhruba 505 m n.m.
 |
 |
|
Lampy otočené mimo silnici osvětlovaly kdysi chov kachen |
Polovypuštěný Metelský rybník |
 |
|
Metelský rybník. Vpravo od něj řada sloupů osvětlení, v zoraném poli za nimi bývalo postavení přehledového radiolokátoru |
Stanoviště mělo jen jedinou trvalou budovu a dnes jej uprostřed obdělávaného pole nepřipomíná zhola nic. Cosi z doby provozu útvaru se tu však přece jenom zachovalo. V katastru nemovistostí dodnes existují vyčleněné parcely, na nichž vojenské zařízení stálo. A dále, vojáci, kteří zde sloužili, vzpomínají na kachní farmu , které se nacházela na břehu rybníka, nedaleko od postavení radiolokátoru. Chov kachen byl už zrušen, ale je velmi dobře vidět, kde se nacházel. Kromě lánů vzrostlých kopřiv to prozrazuje také řada lamp při cestě kolem rybníka, otočených zdánlivě nelogicky směrem pryč silničky, do prostoru někdejší farmy.
Areál 5. plro 185. plrp u Mitrovic směřuje bezpochyby k úplnému zániku, což nadšence do problematiky PVO snad trochu zamrzí. Pokud bude však rekultivace provedena tak čistě, jak již byla vykonána v úseku “C” (proměněném opět v les a vlastněném dnes částečně LČR a částečně VLS), lze proti ní jen těžko něco namítat.
Použité zdroje a doporučená literatura:
|
Rakety u Nových Mit...
