Lyžařská sezóna na přelomu let 2010 a 2011 začala na poměry Podbrdska velice brzo. Už v polovině prosince se po hřebenech proháněli běžkaři. Nastřádaná dovolená téměř z celého kalendářního roku přišla proto vhod. Na horší časy se ale začalo blýskat mému chlebodárci.  Přeci jen obejít se tři neděle bez svého zaměstnance v závěru roku bylo dosti nepříjemné. Aspoň tedy podle hudrování při oznámení skutečnosti, že se letos vidíme naposledy. Nicméně rozkaz zněl jasně. Žádná dovolená do následujícího roku se převádět nebude (…). Brdský sníh byl prostě můj.

     Doslova obden jsem mohl podnikat své lyžařské výlety tam, kam mě vítr zavál. V tomto období tak vlastně vznikla řada stop, které najdete v katalogu lyžařských tras na Brdské stopě. Vždycky mě táhla především oblast vrcholu Prahy. A to nejen díky převážně skvělým sněhovým podmínkám, ale i příbuzenskému vztahu k jednomu známému brdskému lesnickému rodu, který slouží na nejedné hájovně celé generace. Často mě tak při průjezdu podbrdskými obcemi napadala otázka, jak se vlastně vůbec druhý rodinný kořen má. Dlouhá léta jsme se totiž z různých důvodů neshledali.

     Jednoho prosincového dne jsem tak vyrazil na parkoviště v Nepálu. Cíl dne jsem měl jasný. Projet oblast Prahy, Pateráku, podívat se na tehdy sotva týden staré spáleniště Eisnerky a především vzhledem k blížícímu se konci roku pořídit zimní fotku na letošní péefku. Vyrážím tedy od parkoviště nahoru na hřeben k bývalé boudě U Svatého Jána. Poté sjíždím do údolí pojmenovaného Temná smrčina a odtud už pozvolným sjezdem k bývalé Eisnerce. Sníh byl tehdy dost mokrý a ať jsem mazal, jak sem mazal, nejelo to a nejelo. Vlastně ani z kopce. Byl jsem tehdy docela rád, že se z údolí třítrubečáku pomalu blížím nekonečným stoupáním k boudě na Lizu. Tedy na místo, kde se skvěle odpočívá. Říkal jsem si, že u boudy rychle nafotím péefku, pojím něco ze svých zásob, dám teplý čaj a vyrazím dále na Roviny. Jak sem řekl, tak se taky stalo. Nakonec jsem na Malé Praze nevzdal svůj boj s lyžemi a přeci jen ještě absolvoval výjezd na hřebenovku směřující k Malému Toku. V pozdním odpoledni jsem se po sjezdu sedlem u Svatého Floriána ocitl zpět v Nepálu na parkovišti. Vcelku utahaný a propocený, ale spokojený s konečným účtem najetých kilometrů. Začalo se ochlazovat, občerstvovna v Nepálu byla zavřená, tak nezbývalo než naskočit do auta a vydat se domů. Do hodiny bych to měl vcelku pohodlně zvládnout. Touto dobou jsem ještě netušil, že správné brdské dobrodružství začne za pár minut nedaleko Nepomuku u Rožmitálu pod Třemšínem.

     Na silnici se válí relativně vysoká vrstva ujetého sněhu, který s pokročilou odpolední hodinou namrzá. Proto se vydávám velmi opatrně směrem na nedaleké Zalány. Po zdolání zledovatělé návsi, u cedule značící konec obce si krátce oddychám doufaje, že to nejhorší mám za sebou. Mířím dále silničkou mezi Nepomukem a Zalány a sleduji z dálky ke mně se přibližující červené auto. Rychle zvolňuji a těsním se ke krajnici silnice. Kde vlastně je, není vůbec známo. Vítr totiž sypkým sněhem zavál příkopy na obou krajích cesty. Vidět jsou tedy jen kmeny ovocných stromů lemující silnici. Dáma ovládající červené vozidlo však evidentně vůbec neví co se děje. Nejen že nezaznamenala moji přítomnost na silnici, ale jak to tak vypadá má co dělat vůbec udržet auto na silnici. Nedává mi žádnou šanci, a proto volím nedobrovolný úhybný manévr směr neviditelný pravý pangejt. Lepší než se s tou krávou střetnout na silnici. Snad jedině doufat, že se nezastavím o některý z přilehlých kmenů. Nakonec vše relativně slušně dopadlo. Auto zaplulo po zhruba 40-ti metrové cestě příkopem definitivně mimo silnici. Můj údiv nadále nepřestává! Ta kráva ani nezastavila. Dodnes si myslím, že ani nepostřehla, co se stalo. Značně rozladěn vylejzám z auta a zjišťuji škody. Protentokrát jsou ty na duši vyšší, než ty materiální. Alespoň, že tak.

     V tu chvíli je mi jasné, že mám na vyproštění auta zhruba hodinu. Pak padne pravá brdská tma. Činím tedy několik marných pokusů dostat se z pangejtu svépomocí. Co kdyby náhodou. Nezadařilo se (…). Jak také jinak. Vyhlížím tedy nejbližší stavení. K němu mám skutečně kousek. Proto neváhám a kvačím pro pomoc. Po chvilce zabřednu do debaty s truhlářem obývajícím jeden z domků na okraji Zalán. Dle jeho slov se jediný traktor nachází v rukách majitele, který nikdy nejeví ochotu být nápomocen zapadlým běžkařům. Proto se pokoušíme společnými silami a s pomocí jeho Fordu Conect mé auto vytáhnout. Jak sme úspěšní, asi každý čtenář snadno odhadne. Co dál (...). Když se pomalu loučíme a já vyrážím pěšky do vesnice hledat další pomoc z dálky přijíždí malé auto.

     K mému štěstí řidič zastavuje. Zpoza volantu vysedá vysoký usměvavý lesák. Už z dálky si jeho tvář vybavuji. Naposledy jsem ji viděl u nás za kuchyňským stolem šťastně se smát po propuštění ze základní vojenské služby. Opravdu, je to Marek! Srdečně ho zdravím. Trošku váhá, ale po připomenutí mého místa bydliště mu je vše ihned jasné. Kratičce spolu povídáme a docházíme k závěru, že jediné co mě z této nepříjemné situace dostane je lesácká svážka, pracující nedaleko v brdském lese. Marek se ochotně nabízí a vyráží svým autem pro pomoc. Teprve teď začínám být klidný a uvědomuji si, jaká je vlastně kosa. Po chvilce se Marek vrací a za ním přijíždí ona svážka. Do minuty jsem zpátky na silnici. To už ale na druhé straně silnice zapadá netrpělivý řidič dodávky PPL, který neopatrně předjížděl čekající linkový autobus. Proto se rychle loučíme, aby mohla začít záchranná akce s pořadovým číslem dva.

     Toho dne jsem měl opravdu štěstí. Nečekal bych, že se dva kořeny naší rodiny setkají po velice dlouhé době zrovna v zimě na cestě mezi Zalány a Nepomukem. Shledání to bylo opravdu velmi netradiční, ale dodnes jsem za něj velice rád. Dodnes si myslím, že pán brdských lesů Fabián při mé cestě domů nezahálel a na počátku zimní sezóny kompenzoval nepřívětivou tvář Brdského ledovce.