Na samém okraji brdských lesů jsou ve stráni rozhozené chaloupky a domky malebné vesničky Mrtníku. Nedaleko od ní se nachází Jedová hora. Ta bývala významným zdrojem železné rudy. První písemná zpráva o dolu na Jedové hoře pochází z roku 1541, ale téměř určitě se zde dolovalo již dříve. Ložisko bylo bohaté zejména na rumělku, ze které se získávala rtuť. Pravděpodobně od jedovaté rtuti vznikl i název hory.

Železnou rudu zpracovávaly železárny v nedalekém Komárově. Důl na Jedové hoře byl v provozu až do roku 1885. Dodnes jsou v prudkém vrchu nad Záskalskou nádrží patrné haldy hlušiny - pozůstatky dolování. V zarostlé špatně přístupné části vrchu jsou patrné zbytky sklípku jedné z bývalých provozních budov na Jedové hoře. Samotná důlní šachta Barbora je ohrazená pletivovým plotem. V sousedství je umístěná naučná tabule,která vypovídá zdejší o těžbě rudy.

Souvislost s dolováním má i kostel P. Marie v Mrtníku. Podle tradice to byl kostel havířů z Jedové hory. První zmínka o kostele pochází z roku 1352. Podle starých svědectví bývaly uvnitř kostela fresky s hornickými náměty.

15.6.2013 byla otevřena naučná stezka, která provází přírodou okruhem v okolí Komárova a vede právě přes Jedovou horu.

Hájovna leží 7 km od Dobříše. Nachází se na průsečíku lesní cesty Sanktus, vedoucí od hostomické silnice, a cesty Bekovka, která jde podél obory od staré pražské silnice směrem na Stožec a byla založena ve 2 polovině 19. stol. Jméno dostala podle nedaleké studánky, která dodávala pitnou i užitkovou vodu přilehlému hospodářství. Ještě dnes  jsou zde patrné přestárlé ovocné stromy. V 60. letech 20. stol. byla provedena modernizace topení a úprava knížecího pokoje. Od té doby zde sloužil vždy jeden lesník. Tím posledním byl pan Josef Procházka. Hájovna nebyla nikdy vykradena, ani nikdy nedošlo k žádnému přepadení. V hájovně totiž bývalo lovecké zařízení, které sloužilo k ubytování zahraničních hostů.

Vlč je zalesněný vrch v okrajové části Brd, ve Strašické vrchovině. Ze skalního masívu na vrcholu jsou výhledy směrem na Strašice a omezeně směrem ke Kamenné - za dobré viditelnosti snad i dále. Ze severních částí vrchu jsou výhledy též směrem do přírodního parku Trhoň, na Konesův vrch a Bábovku. Skalnaté plošinky vrcholu Vlče zdobí břízky a nízké borovice. Okolí skály je hustě porostlé borůvčím a brusinčím. Ze západní strany je vrcholová skála pohodně přístupná, ale z ostatních stran jsou skalní srázy příkré a vysoké. V okolí vrcholu se nachází další drobnější skalní útvary.

Lesy na Brdech jsou krásné po celý rok. Jejich skladba se mění podle jednotlivých lokalit. Ve středních Brdech je dominantní dřevinou smrk, na Hřebenech tvoří ale výraznou část porostů lesy listnaté a smíšené. Ve vlhkých dolinách a prameništích zdejších četných potoků a potůčků jsou porosty většinou také smrkové. Potoky jsou napájeny čistou vodou z mokrých lesů a mokřadů. Divokým údolím od Vrážek do Hatí se prodírá Vrahův potok. Jeho pouť touto divočinou je zakončena v TO Westend.
V divokých zapomenutých koutech mezi stružkami potoků a opuštěných lomečků mají trempové vybudovány různé přístřešky, boudy na přespání a vysoká ohniště. S vojenskou činností je spojena armádou opuštěná bývalá raketová základna, která byla v těchto místech vybudována mezi Stožcem a Jistevníkem. Nedaleko od ní se nachází zarostlé pozůstatky vypálené hájovny Bílý kámen, které připomínají neklidné dny v závěru 2 světové války. Krásná je i Kytínská myslivna a okolí obory Točné. Na lesních loukách v letní době kvete náprstník.

Jižně od Komárova jsou ve svahu rozhozeny domky a roubenky osady Kleštěnice. Některé roubenky jsou pěkně udržované a opravené. Urbář panství hořovického se o obci zmiňuje již v roce 1648 - mluví o chalupách horníků a uhlířů. Byl zde důl, který se nazýval Prokop, nebo Prokopka. Otevřen byl roku 1851 a činnost v tomto dole byla ukončena v roce 1872, kdy byl poničen povodní. Nad osadou se nachází zalesněný vrch Hlava. Z hřebínku i jeho vrcholu jsou výhledy směrem na pásmo brdských lesů, směrem na Neřežín a také na vesničku Hvozdec.

Samotný vrchol je opředen pověstmi. Podle jedné z nich se z Jiviny do Malé Vísky vydal mladý muž. Cestu si krátil přes vrch zarostlý hustým lesem. Když byl blízko hřebene, spatřil lidskou lebku, která ležela v trávě a v kapradí. Vzal lebku s sebou a nechal ji pohřbít na mrtnickém hřbitově. Po nějaké době šel opět touto cestou a lebka opět ležela na stejném místě, jako minule. Šel domů pro motyku a vykopal jámu. V místě objevil ještě další části lidské kostry. Přidal k nim lebku a vše pak zakopal. Od té doby se lebka neukázala a vrchu se začalo říkat Hlava.

(volně čerpáno z webových stránek obce)

Toto poutní místo s barokním kostelíkem sv. Maří Magdalény, klášterem, poustevnou a křížovou cestou je umístěno na vyvýšeném ostrohu nad Mníškem pod Brdy.

Lesy ČR provedly rekonstrukci turistické trasy z Mníšku pod Brdy na toto poutní místo. Jedná se o obnovu původní spojovací pěšiny, kterou na Skalku chodili poutníci i ostatní návštěvníci. Tato pěšina byla původně součástí areálu, ale její okolí bylo v minulosti narušeno těžbou nerostů, jak uvádí Zdeněk Mařík, ředitel Lesního závodu LČR Dobříš. Trasu se podařilo téměř beze změn zachovat. K usnadnění pohybu návštěvníků v oblasti vybudovaly Lesy ČR na jednom z úseků dřevěný můstek. Celým areálem provází návštěvníky informační tabule, které vypovídají o historii tohoto místa.

Čerpáno z webu KČT: příspěvek Lesů ČR z 10.3.2011o historii celého poutního komplexu.

Vrch Hradec (628 m n.m.) je představován dlouhým táhlým hřbetem, který se nachází v části Brd zvané Hřebeny, severozápadně od Dobříše. Nejvýznamnější část tohoto území byla v roce 1989 vyhlášena přírodní rezervací, která má rozlohu 46 ha. Porost Hradce tvoří převážně buky a duby. Jejich věk je odhadován na 120- 250 let . Téměř celý vrchol hřbetu tvoří sutě a skaliska, která spadají prudkým svahem do lesního porostu pod vrcholem. V zimním období, kdy stromy nejsou olistěné, se odtud otevírá řada výhledů do kraje. Procházka po táhlém hřbetu je zajímavá, ale poměrně namáhavá. Sráz Hradce byl dříve oplocen drátěným plotem, ten je nyní na větší části stržený a zbytky pletiva leží smotané volně v lesním porostu. Na vrcholu se dochovaly pozůstatky pravěkého opevnění. Doba, kdy bylo opevnění vybudováno, není přesně určena a odhaduje se na halštatsko-laténské období.

volně čerpáno: www.turistika.cz/mista/hradec

Jen pár km od Prahy, tam kde pro trempy začínají pověstné brdské hvozdy, se nachází obec Černolice. Dominantním prvkem jsou v její těsné blízkosti skály, které se nazývají Černolické, někdy také Čertovy skály. Jedná se o skalní masív několika na sebe navazujících skalnch útvarů. Z jejich vrcholů je překrásný výhled po okolí. Skály probíhají od JZ k SV a netvoří souvislý hřeben. Skály jsou od sebe oddělené žlaby, které spadají k J a JV. K JV spadají skály kolmými a místy převislými stěnami, které jsou v některých místech vysoké přes 20 m. K SZ jsou stěny nízké a spadají na podélný val. Skály jsou často navštěvovány horolezci, a to již po dlouhá léta.

V Databázi skal a cest ČR (Knihovna průvodců po skalních oblastech ČR) je zmínka o plánku s popisem cest. Zatím se nepodařilo zjistit odkud a ze které doby by měl pocházet, nebo má-li někdo další exempláře, které jsou nejspíše rozmnoženy na nějakém cyklostylu. Jan Novotný uvádí v průvodci tyto cvičné skály jako jedny z nejstarších. Nejstarší zmínka o lezení je z roku 1904 - bez bližšího popisu. Ale jedná se pravěpodobně o nejstarší plánek na Černolické skály - též s popisem cest.

Čerolické skály byly prohlášeny přírodní památkou v roce 2002

Čerpáno: Databáze skal a cest ČR a Archa Černolice

Vrch Marásek (800,5 m) leží v jižní přístupné části Brdské vrchoviny. I když je tato část Brd protkána turisticky značenými cestami, je v důsledku obtížnější dopravní dostupnosti nejméně navštěvovanou částí Brdské vrchoviny. Marásek je po Třemšíně druhým nejvyšším vrchem v jižních Brdech. V jeho okolí je možno navštívit a shlédnout mnoho dalších přírodních zajímavostí.

Jedním z výchozích bodů vzhůru k Marásku může být obec Míšov, odkud zelená TZ dělá doprovod až k jeho vrcholové části. Míjí Míšovský domek a křižovatku Pod Maráskem. Cesta stoupá vzhůru k turistickému rozcestníku Nad Maráskem a odtud jsou krásné výhledy směrem k Míšovu. U tohoto rozcestníku zelená TZ končí a přetíná jí žlutá TZ. (Odtud skála s vyhlídkou není zatím vidět.) Vyšlapaná pěšinka mezi borůvčím nás po několika metrech odvede do míst odkud je vidět kamenné moře pod skalou. Dále se napojíme na žlutou TZ a ta nás odvede na vrchol skály. Odtud je krásná vyhlídka na okolní krajinu a za dobré viditelnosti jsou vidět vrcholy Šumavy. Žlutá značka prudce klesá z vrcholu a po nějaké době se otevírají pohledy směrem na Borovno a Číčov. Poslední zajímavostí na tomto okruhu je Dívčí studánka. Tento okruh je pouze jednou z možností jak Marásek navštívit.

(Volně čerpáno z Wikipedie)

Okolí Cukráku nabízí všem, kdo se tudy chtějí toulat, krásnou přírodu a mnoho zajímavostí. K Cukráku vede mnoho cest a každý kdo chce tuto lokalitu navštívit si může vybrat tu svoji, která mu bude nejlépe vyhovat. Tato část brdských Hřebenů je sevřena mezi koryty Berounky a Vltavy a do těchto údolí jsou z určitých míst krásné vyhlídky.

Dominantou této lokality je štíhlá červenobílá ocelová věž televizního vysílače. Stavba byla započata v roce 1959. Dokončena a uvedena do provozu byla o dva roky později. Televizní vysílač není veřejnosti přístupný. Jeho stožár dosaduje výšky téměř 200m. Tuto výšku a jeho mohunost si uvědomíte, až když stojíte přímo u něj. Správně se vrch na kterém vysílač stojí jmenuje Kopanina. Název Cukrák vznikl až v 19. století, kdy zdejší pozemky byly majetkem zbraslavského cukrovaru.

Pokud budeme chtít nahlédnout do obou údolí Vltavy i Berounky, musíme nějak překonat čtyřproudou rychlostní silnici, která protíná hřeben vrchu a řeky od sebe dělí. Nejlépe si obě údolí lze prohédnout cestou po tutistických značkách, které vedou z Jíloviště. Červená značka nás odvede na plošinku s krásnými výhledy na Vrané nad Vltavou a směrem ke Zvolské homoli. Z příkrých strání, které spadají k Berounce, se můžeme kochat krajinou v okolí Černošic a okolí. Stráně nabízí několik vyhlídkových míst. Jedno z nich slouží jako startovací plocha pro rogala a paraglidy.

Název Praha pravěpodobně pochází z období národního obrození, kdy byl tento 862 m vysoký vrch pojmenován místními vlastenci podle hlavního města. Za druhé světové války byl tento vrch vybrán k výstavbě radiolokačního zařízení. Tuto historii a vše, co se na vrcholu Prahy nacházelo zdokumentoval Pavel Wunsch v článku Pegasus Y - stanice goniometrických zaměřavačů Luftwaffe .

V roce 2000 byla na vrcholu postavena nová železobetonová věž, na které je umístěn meteorologický radar, televizní vysílač, převaděč a další zařízení. Z ochozu radarové věže v n.v. 916 m  musí být za dobré viditelnosti určitě nádherný kruhový rozhled.

Majitelem této brdské enklávy byl od třicetileté války hraběcí rod Mansfeldů. Původně byl rybník v lesích nad Obecnicí budován, aby jeho voda zásobovala vysokou pec a tři hamry, které tady byly vybudovány. Přesná data o výstavbě rybníka nejsou známa, ale před polovinou 18.stol. byl již zřejmě dokončen. Později byla přistavěna i válcovna. V roce 1848 byl tento provoz pro různé závady uzavřen. Pozemek byl pronajat jistému cizímu podnikavci, který zde vybudoval továrničku na výrobu octa. Výroba octa tady brzy zanikla a zbylo jen jméno Octárna pro tuto končinu. Jméno se přeneslo i na rybník a již provždy setrvalo. (volně čerpáno z knihy Jana Čáky "Střední Brdy - krajina neznámá")

Pod vrcholem Kloboučku stávala myslivna, po druhé světové válce byla opuštěna a rozbořena. Zůstaly zde jen zbytky základů. Opodál je studánka s malou tůňkou. Vrchol Kloboučku je kamenitý a téměř plochý, ale najednou nás překvapí propast ze které vystupují vysoké slepencové skály. Dosti neschůdný terén pod Kloboučkem, který je plný obrovských kamenů, vrostlých i volných,vystřídá pohodlná cesta směrem k Octárně.

Červený potok před svým vtokem do Valdeckého rybníčka, kterému se také říká jezírko. Hráz jeho tok však nezastaví a pokračuje ve své nekonečné pouti hlubokým údolím pod zříceninou hradu Valdeka. V tomto údolí stál také smrk ztepilý měl podle evidenčního listu VLS ČR,s.p. obvod kmene ve výčetní výšce 436 cm jeho výška byla 40 m. Spodní část stromu byla napadena hnilobou. Na místě zůstal asi 6 m. vysoký pahýl. Tento nejmohutnější brdský velikán neodolal vichřici, která se přehnala v sobotu 1.3.2008

Jezevčí skálu a skálu Florián najdeme nad soutěskou Ledného potoka. Jedná se o slepencová skaliska. Skálu Florián navštěvoval rád při svých prázdninových pobytech v Dobřívě herec Národního divadla Jindřich Mošna.

Pilská nádrž byla budována jako zásobárna vody na horním toku Pilského potoka, dříve nazývaného Pstruhový. Dříve v těchto místech stávala hájovna, ta však zanikla koncem 17. stol. Potok tady přehradila nevysoká hráz a pod vzniklým rybníkem zřídila správa dobříšského panství pilu. Již tenkrát lidé tomuto rybníku říkali Pilka, nebo Pilský. Později bylo toto místo vykoupeno od knížete Colloredo-Mansfelda  horním ředitelstvím v Příbrami. Starému rybníčku s pilou přisoudil projekt, aby zmizel pod hladinou a byla zde budována nová vodní nádrž. Práce byly zahájeny v roce 1851, skončily v roce 1853. Stavba však byla nedokonalá a roku 1854 se hráz  zcela provalila. Roku 1856 byla hráz znovu opravena. Voda v nádrži je čistá a průhledná až do několikametrové hloubky.

Krásné scenérie nám Brdy nabízí hned ve svých okrajových částech. Jedna z nich "Růžek" nad vesničkou Těně nabízí i krásné rozhledy.

Nad nádrží Pilská se zvedá vrch - je to 720 m. vysoká Zavírka. Její vrchol tvoří slepencové skalisko. Na vrcholu stála v 19. stol. rozhledna navršená z klád sestavených do pyramidy. Níže od sklaliska je kamenný val, který se stáčí do neúplné elipsy. Val vzbudil na počátku 20. stol. pozornost lidí více či méně zasvěcených do archeologie. Vyvstala otázka, zda je Zavírka prehistorickým hradištěm. Ani po různém zkoumání není tato otázka zodpovězena a nad Zavírkou dodnes visí vědecký otazník. Heslo Zavírka patří do kategorie: "nedatovaná hradiště".

U poustevníka - toto místo se nachází nedaleko od Pilské nádrže. Je to malý rybníček s nevysokou hrází. Pověst vypráví,že v těchto místech žil poustevník, který se zde dožil více než sta let. Když zemřel, rozezněly se samy od sebe zvony ve vzdáleném Třebsku. Z této obce se pár volů vydal s povozem bez vozky k zesnulému. To prý bylo znamení shůry, že poustevník si přál být pohřben právě v Třebsku, což se i stalo. Volně čerpáno z knihy Jana Čáky "Střední Brdy - krajina neznámá".

Vrch Třemošná je výraznou krajinnou dominantou. Od Příbrami vystupuje nad okolní terén jako hřbet s několika  vrcholy. Nejvyšší z vrcholů Velká Třemošná je porostlý většinou smrčinami, v některých místech se zachovaly původní bučiny. Mezi vrchly Velké a Malé Třemošné se nachází slepencový skalní útvar Kazatelna. Ve svahu pod skalou je rozsáhlé suťové pole. Z Kazatelny je krásný výhled na Příbram a daleké okolí až po Šumavu. Ze sedla na opačnou stranu jsou výhledy směrem na Tok, na Octárnu a k Obecnici.

Vrchol Kočky je pokryt vzrostlým lesem, ale k jihozápadu se otevírají vyhlídky směrem na Padrťské rybníky a na protější vrch Palcíř. V břidlicích na Kočce byla roku 1965 objevena nejstarší zkamenělina Kodymirus vagans. Na vrcholu je možné spatřit zbytky základů bývalé lovecké chaty.

Beran - 684,4 m.n.m. Vrch se nalézá v okrajové části vojenského prostoru. Pohodlný přístup je od vesničky Malá Víska. Vydáme-li se k Beranu od  Kvaně, musíme počítat s prudším stoupáním. Na vrchol skály vedou upravené schůdky. Ze skály jsou vyhlídky do oblasti Jordánu. Pod skálou je bývalá vojenská pozorovatelna.

Tok je nejvyšším vrcholem Brd. Má nadmořskou výšku 865 metrů, je tedy jednou z tzv. brdských osmistovek. Jeho vrchol není výrazný. Jedná se o velikou náhorní plošinu. Na Toku se nachází dopadová plocha vojenské střelnice. Plocha je pokryta vřesovišti, kapradinami, borůvčím a brusinčím a na vrcholu smrčinami. Zvláště na vrcholu jsou mnohá menší i rozsáhlejší spáleniště. Požáry vznikají v důsledku dopadu dělostřelecké munice. Z vrcholových míst jsou nádherné rozhledy do dalekého kraje.

Od obce Ohrazenice se táhne zalesněný hřeben, který má několik výrazných vrcholů. Prvním vrcholem od zmíněné obce, na který narazíme, je vrchol Koníček. Tomu dala jméno skála ve tvaru pomyslné koňské hlavy. Po prohlídce těchto skalních útvarů nás cesta vede chvíli po rovince, ale pak začne stoupat k na další z vrcholů, který se jmenuje Komín. Po skalním hřebínku stoupáme stále vzhůru k vrcholu Hřeben. Od něj se táhne pás vojenských pozorovatelen, ze kterých se nabízí pohled na dopadovou plochu Brda, na Tok a částečně i na dopadovou plochu Jordán. Hřebínek s pozorovatelnami klesá k silničce. Po jejím překročení se dostáváme na poslední z vrcholů, který se jmenuje Pec. Z okrajové části jsou krásné vyhlídky do dalekého kraje. Vrchol Pece je skalnatý a dosti neschůdný. Sejdeme-li pod hřeben skal, můžeme si je krásně prohlédnout zespodu. Mohutné, tiché, mlčenlivé. Po nějaké chvíli se nabízí mezi skalami sedlo, kterým můžeme vyšplhat zpět na hřeben. Tady jsou k vidění další skalní útvary a vojenské pozorovatelny. Ty jsou ale již úplně zdevastované.

Jordán je jedním z vrchů Středních Brd. Stejně se jmenuje i vojenská cílová plocha mezi Jordánem a Houpákem. Tou je Jordán známý více, než samotným vrchem. Jeho temeno je porostlé smrkovým lesem a je  již téměř mimo zájem návštěvníků. Plocha přitahuje pro mimořádně krásné rozhledy do kraje a také pro vojenskou historii a stavby, které se tady nacházejí. Tyto pláně představují i cenné území pro botaniky a geomorfology.

Tento vrch (831 m n.m.) byl hraničním bodem mezi panstvím rožmitálským a panstvím zbirožským. V druhé polovině 18. stol. bylo správou zbirožského panství provedeno osazení hranic mezníky. Ve směru ke straně zbirožské byla na mezníku vytesána korunka a pod ní iniciály F.I. Pravděpodobně patří Františku I. Lotrinskému, spoluvladaři M. Terezie. Iniciály na druhé straně mezníku patří panství Rožmitál - Herrschaft Rosental. Říkalo se, že vlastně koruna na mezníku dala jméno vrchu. Na vrcholu Koruny přetrvává konstrukce trigonometrické věže z lešenářských trubek. Průhledy mezi stromy nabízí výhledy.

Pod vrchem Korunou se rozkládá lesní louka. Na tomto místě stály v 18. stol. dvě chalupy, které připomínaly šumavské usedlosti. Jedna z chalup byla myslivna a druhou obýval hajný. Na počátku 20. stol. rozhodla arcibiskupská  správa vystavět na Boru myslivnu novou. Ta byla dokončena v roce 1908. Byla postavena v tyrolském slohu s hrázděným zdivem. Okolo byly předělány a dostavěny další stavby - konírna, chlév a seník, rovněž s hrázděným zdivem.

Původní dvojice chalup zůstala po nějaký čas ponechána. Za první republiky byla stará myslivna pro svoji zchátralost rozbořena. I druhá chalupa byla brzy opuštěna a zdejší hajný přesídlil do nové myslivny. Nová krásná myslivna byla bez ohledu na svoji architektonickou hodnotu rozbořena armádou v roce 1959. Na louce zůstala pouze stodola. Ta v roce 1998 vyhořela a o rok později byly zlikvidovány zbytky stavby. V místech kam jezdil do hrázděné myslivny odpočívat pražský arcibiskup a jeho hosté, je několik ovocných stromů, ze kterých jsou za léta pláňky. Zůstal půvabný rybníček.

Volně čerpáno z knihy J.Čáky "Střední Brdy-krajina neznámá"

Brda 773 m n.m. je název vrchu, který leží ve střední části Brdské vrchoviny. Jedná se o hřeben s více vrcholy: Černá skála, Brda, Sádka, Klouček a Slonovec. Z míst pod Černou skálou jsou vyhlídky směrem k Jineckým hřebenům a dále do kraje. V lokalitě Černé skály jsou pozůstatky pravděpodobně pozorovací věže v podobě kovových patek. Na vrcholu Brda zase zbytky dřevěné měřické věže. V jednom z trámků je zasunuta vrcholová kniha. Na trigonometrickém mezníku je letopočet 1927. Pod nenápadnými vrcholky na úpatí vrchu (ze kterých lze tušit pěkné vyhlídky) se mohou nacházet zdevastované bunkry.

Vrch Hlava 788 m n.m. je jedním z vrchů Středních Brd, který má pravděpodobně návštěvnost menší než ostatní z brdských vrchů. Pozůstatky civilizace, pohozené prázdné láhve, různé obaly od pamlsků nejsou k mání. Zato vyhlídky severním směrem jsou pěkné. Vrch Jivina vystupuje z mlhy jako  obrovská velryba. Pokud se mlhy na nějakou chvíli rozplynou je vidět směrem na Zbiroh a zbirožský zámek.

Padrťské rybníky existují již více než čtyři století. Přímý doklad o jejich založení neexistuje, ale v urbáři z roku 1565 jsou již uvedeny pod jmény Hořejší a Dolejší Padrť. V druhé polovině 16 stol. začíná pod hrází Dolejšího rybníka vznikat vesnička Padrť. Vesnička se stala železářským střediskem. Dýmala tady vysoká pec a pod rybníkem bušilo pět hamrů. Vysoká pec vyhasla v roce 1817. Hamry v té době pracovaly nadále, ale postupně zde vše zaniklo a z Padrtě se stala chudá ves. Menší rozkvět vesnice je zaznamenán za první republiky, kdy stoupl zájem o Padrťské rybníky. Chaloupky zde byly pronajímány rekreanty na letní byt. V blízkém okolí se rozkládaly i další vesničky Záběhlá a Kolvín. Ortel nad všemi vesničkami Padrtí, Přední a Zadní Záběhlou i Kolvínem byl vynesen v roce 1952. Všechny byly vymazány z mapy. Musely ustoupit vojenské střelnici. Dnes se nad pláněmi prohání jen vítr a na jaře jsou plné kvetoucích kosatců. Rybníky okolo kterých se přehnaly bouřlivé dějiny zůstávají nadále krásné a tajemné.

Pod úpatím vrchu Brdce 839 m n.m. je krásná lesní louka s názvem Skelná Huť. Dříve tady stávaly dvě myslivny. Jedna z nich v těchto místech vydržela až do prvních let vzniku brdské střelnice. Jméno Skelná Huť je odvozené od sklárny, která v těchto místech stávala. Její existence je doložena v podobě nálezů v půdě - dodnes jsou v těchto místech nalézány rozličné střepy a střípky. Historie sklárny sahá do poloviny 18. stol. V té době byla již v provozu sklárna rodiny Adlerů v dnešních Hutích pod Třemšínem. V roce 1749 zřídil Tobiáš Matěj Adler další pobočku sklárny na zmíněném místě. Provoz skláren byl zajišťován dřevem z obrovské lesní kalamity, která vznikla po řádění vichřice, jejímž následkem byly nedozírné plochy polomů. Obě sklárny pracovaly naplno a polykaly obrovské množství dřeva. Toho se po nějaké době začalo nedostávat. Tehdy Adler obrací svůj zájem směrem k Šumavě, kde zakladá sklárnu novou. Sklárna ve Skelné Huti zanikla v roce 1783. Huť byla rozebrána a materiál byl zřejmě použit ke stavbě hájovny. Ta později byla povýšena na zmíněnou myslivnu a ta prý hostila knížecí hosty o slavných honech.

Brdce - 839 m n.m. jsou šestým nejvyšším vrchem Brd. Z větší vzdálenosti se jeví jako výrazný vrch ale samotné temeno kopce tvoří plošina. Uměle navršená hromada kamenů a cedulka zavěšená na stromě nám potvrdí, že jsme opravdu na zmíněném vrcholu. Otevírá se výhled do oblasti Příbramska a za dobré viditelnosti prý až k Českomoravské vrchovině.

Originální skalní útvar nacházející se v okrajové části Brd, poblíž vesničky Malá Víska. Ze silničky, která vede od zmíněné vesničky, je přístup přímo na skalní vrchol. Na hraně vrcholu přetrvává litinové zábradlí z roku 1910, které bylo odlito v komárovských železárnách. Za zábradlím spadají příkré skalní stěny do hloubky až 20 m, kde končí v kamenných mořích. Rušivé přírodní síly - vlhlké počasí střídané mrazem - umí narušit i velmi tvrdé horniny jakými jsou kambrické slepence na této skále. Od zábradlí se otevírá pohled do údolí Červeného potoka, ke zřícenině hradu Valdeka na úpatí Berance, k Jeskřipci a dolů na (nyní zasněžená) kamenná moře.

Cestou od Tří Trubek směrem k Boru nemůžeme minout křižovatku ve tvaru trojůheníka. Silnička směrem na Roviny, v údolí Voložného (Třítrubeckéko potoka) nás vede mezi Březový vrch a vrch Hradiště. Jeho hřeben spadá k návrší Na Koši. Překročením Voložnéko potoka začíná prudké stoupání na zmíněné návrší. Lesní průseky umožňují výhledy k Březovému vrchu a do údolí. Na Koši se nachází zbytky kamenné stavby. Pozůstatky obvodových zdí jsou vysoké asi 2 m. Jedná se o jednu z bývalých strážních bud. Prudkým klesáním se dostáváme do údolí bezejmenného potoka, který nás odvádí zpět na silničku klesající od Rovin.

Při silnici od Zaječova směrem k Obecnici jsou osazeny dva křížky - Bílý křížek a křížek u Panny Lídy. Mezi nimi se nachází nevýrazný vrch Hejlák, 690 m vysoký. Jeho vrchol je skalnatý s vyhlídkou směrem na cílové plochy Brda, Tok a Jordán. Na takovýchto strategických místech (většinou s dobrým přístupem) byly stavěny vojenské pozorovatelny.

Vrch zvaný Březák (785 m n.m.) leží v samém srdci stř. Brd. Z jeho úbočí je vidět do údolí Voložného potoka. Označení vrcholu je ukryté ve smrčině, která je nyní mírně proklestěná. V okolí se nacházejí veliká mraveniště. Z určitých míst poblíž Březáku je vidět na obec Strašice a přilehlou krajinu. Chůzí lesním porostem a překročením silničky se lze dostat na nedaleký vrch Paterák (813 m n.m.)

Západně od hájovny se nachází skalnatý hřebínek kambrických slepenců. Skalky nejsou vysoké, obklopuje je vzrostlý les, který znemožňuje vyhlídky do kraje. V ukončení skalního hřebínku jsou pod skalami různé dutiny, které mohou ústit do maličkých jeskyní. Ty jsou zřejmě obývané drobnými lesními šelmami. Vrchol skalek je porostlý smíšeným porostem s převládající břízou. Na Suché seči u Okrouhlíku se nachází torzo věže, pravděpodobně měřické.

Vrch Okrouhlík (707m n.m.) leží poblíž cyklostezky mezi Trokavcem a Padrťskými rybníky. Od silničky se značenou cyklostezkou stoupá lesní cesta ke značenému vrcholu. Vrcholová část Okrouhlíku i jeho okolí tvoří z větší části listnatý les, většinou se jedná o buky protkané vzrostlými smrky, borovicemi a také mlázím. Z vrcholové části cesta klesá na ploché návrší s ostrým skalním hřbetem, asi 300m dlouhým. Jeho dominantou jsou dva nejvyšší buližníkové suky. Z této strany výstup na skalnatý hřeben není obtížný. Skalky ale přechází náhle příkrým srázem do západního svahu. Toto příkré úbočí je celé porostlé vysokým borůvčím.

Za dobré viditelnosti je ze skal vidět směrem na obec Skořice a dále do kraje. V okolí vrchu se vyskytují další buližníkové skalní útvary. Největší z tohoto pásma výrazných romantických skalisek je skála Marie Terezie.

Na vrcholu Hengstu (757m n.m.) u rozcestníku se nedá přehlédnout pahorek na kterém kdysi stávalo tvrziště. Pahorek obklopuje až několik metrů hluboký příkop následovaný valem. Více informací o této lokalitě v článku Třemšín a Hengst .

Severním směrem od Jineckých Hřebenů je vidět k Velkému a Malému Jeskřipci. Silnička spojující Hřebeny a hájovnu Krejčovku tvoří mezi oběma vrchy pomyslnou hranici. Vrchol Velkého Jeskřipce 653 m n.m. tvoří táhlý hřeben, prudce klesající k severu - směrem na Beranec a mírně klesající ke zmíněné silničce. Malý Jeskřipec 619 m n.m. je méně výrazný. Téměř po rovině od silničky dojdeme k vrcholu, na kterém je stará chátrající konstrukce měřické věže. Severním směrem se z Malého Jeskřipce otevírá pohled na Velíz a Krušnou horu.

Jedná se o rozsáhlejší členitý skalní útvar s nepříliš vysokými stěnami poblíž Valdeckého jezírka. Výstup na vrcholovou část hřebene není příliš obtížný, ale okolní lesní porost, který je vemi rozmanitý, neumožňuje výhled do okolní krajiny. Od skalních stěn spadá do okolí rozsáhlé kamenné moře. Obrovské balvany jsou střídány menšími kameny různých tvarů. Téměř všechny jsou obrostlé mechovými polštáři, což podtrhuje tajemnost a romantiku tohoto místa. V roce 1993 byla vydána mapa, kde na Krkavčině byla mylně zanesena značka zříceniny hradu.

Malý Tok je třetím nejvyšším vrchem v Brdech. I když jeho nadmořská výška je 844 m, je vrchem málo výrazným. Dříve bylo temeno kopce pokryto hlubokými bažinami. O nebezpečně vlhkých Brdech vyprávějí i staré zkazky. Jednu z nich zaznamenal rožmitálský učitel Václav Matoušek: V bahniskách v oklolí Malého Toku zmizel prý kdysi vozka i s fůrou s koňmi, když sem zabloudil. I v současné době jde o velmi vlhkou lokalitu. V místech, kde vrcholová plošina spadá prudce k jihu se nabízí mezi lesními průseky výhledy do krajiny. V ostatních částech vrcholu brání výhledům vzrostlý les. Nedaleko od Malého Toku v sedle u lesní křižovatky je na jednom ze stromů zavěšen obrázek, který připomíná strážní kamennou boudu Svatý Jan, která tady stávala. Na protější straně za cestou již po ní zůstaly jen rozvaliny. Na severním svahu Malého Toku pramení Litavka.

V údolí mezi pásy vrchů se nachází cílová plocha Brda. V dnešní době je zčásti zarostlá lesním porostem s převahou zrašelinělých březin. Stále se však jedná o velice rozlehlou pláň. Z pláně se otevírá pohled na vojenské pozorovatelny, zasazené do Jineckých hřebenů. V okrajových místech pramení drobné pramínky, které sbírá Pstruhový potok. Ten je významným přítokem Litavky, do které se vlévá v údolí Jinec. Postupujeme-li směrem na Jince, nemůžeme minout vodní nádrž nad bývalou obcí Velcí a romantický Pstruhový rybníček.

Polesí v Brdech byla zrušena v roce 1974 a namísto nich byly zavedeny lesní obvody. V bývalém polesí Varta byla v letech 1940-1941 vládním vojskem postavena obora pro černou zvěř. Po roce 1948 bylo její oplocení již zchátralé a obora zanikla. Uprostřed této bývalé obory se nachází lovecká bouda Václavka, pocházející také z období druhé světové války. Václavka byla rovněž postavena vládním vojskem. Jedná se o srubovou stavbu. Již dříve zde prý stávala strážní bouda. Jihovýchodně od Václavky stával do nedávné doby seník. Dnes po něm u cesty zůstaly jen jeho pozůstatky - zbytky eternitu čekající na úklid. Seník byl totiž jako cenná roubená stavba přemístěn do skanzenu ve Vysokém Chlumci. Obrysy bývalých základů jsou obloženy vyskládanými kameny.

Na nedaleké Jahodové hoře ani v jejím okolí bohužel plácky lesních červených jahod nenajdeme. Dvojvrchol kopce je obrostlý hustým borůvčím. Kdysi odtud býval určitě pěkný výhled do kraje. Bohužel dnes je vše zarostlé stromy. Z jednoho místa je je slabý výhled směrem k Rožmitálu. Na menší z vrcholů vede vyskládaná kamenná stezka.

U lesní křižovatky směrem k Červenému vrchu se nachází stavba dalšího sroubku.

(údaje o polesí Varta byly čerpány z knihy Josefa Šefla "Povídání o Brdech")

Na soutoku Padrťského potoka s potokem Černým alias Třítrubeckým nechal dobříšský kníže Josef Colloredo Mansfeld postavit charakteristickou stavbu - lovecký zámeček Tři trubky. Stavba vyrostla v tomto půvabném zákoutí v rozmezí let 1888 - 1890. Zámeček patřil za nejhonosnější loveckou základnu středních Brd.

Okolí zámečku umocňuje romantiku tohoto prostředí. Nedaleko zámečku je to hradba bizarních skalisek Skládané skály. Skála vypadá jakoby byla naskládaná lidským přičiněním z hranatých kamenů. Západním směrem od této skály se rozkládá na dalším z vrchů rozsáhlé suťové pole. Lavičku na jeho vrcholu nahlodal zub času a také zdejší povětrnostní podmínky. Přesto nabízí krásné výhledy do brdských hvozdů a také směrem na protější vrch Lipovsko - skalnatý hřbet na kterém se měl tyčit jeden z brdských hradů, který časem zmizel beze stopy.

Vodní nádrž Láz byla původně budována jako zásobárna vody, která byla potřebná pro příbramské doly a hutě. Voda byla vedena zděným povrchovým kanálem, zvaným "Struhy" až na Březové Hory v Příbrami. O této ojedinělé technické památce pojednává dvojdílný článek Pavla Wünsche "Struhy".

Vlastní stavba nádrže započala v roce 1818. Sedm set a později až tisíc lidí tu denně pracovalo od jara do zimy po 4 roky. Dne 11. září si dokončené dílo přijel prohlédnout habsburský arcivévoda František Karel, druhorozený syn císaře Františka. V letech 1857-1859 byla nádrž po havárii rekonstruována. K další rekonstrukci bylo přistoupeno v letech 1991- 1993. V dnešní době nádrž slouží jako jeden z rezervoárů pitné vody pro Příbram.

O historické zajímavosti z bezprostředního okolí této lokality se dočteme v článku Pavla Wunsche "Dráha pod Bílou skálou". Podrobný popis místa přináší článek Martina Adámka "Bílá skála u Lázu".

Palcíř 725 m. - vrch nad zaniklou vsí Kolvín. Jeho vrchol je skalnatý, částečně zalesněný, nebo porostlý křovinami. Dříve býval vrchol holý, s krásnou vyhlídkou na západ a jihozápad. Za dobré viditelnosti prý bylo vidět až na 40 vesnic a samot.

Na úpatí tohoto vrchu stávala vesnice Kolvín. Jednalo se o středně velkou vesnici V roce 1938 měla vesnice 77 domů s 374 obyvateli. Obyvatelé Kolvína byli v minulém století z vesnice dvakrát vystěhováni. Poprvé v době okupace, kdy bylo zbořeno 20 domů. Po válce se mnozí do vesnice vraceli - ne však nadlouho. Podruhé a natrvalo byli usedlíci vystěhováni v padesátých letech. Vesnici srovnala armáda se zemí v rámci rozšiřování výcvikového prostoru.

Navždy zmizela brdská vesnička. Už jen pamětní kniha obce a hrstka pamětníků může podat svědectví o tom, jak vypadala. Dělila se na dvě části, které byly mezi sebou spojené. Části při silnici se říkalo "Ve vsi", druhé se říkalo "Na Palcíři". Místo, které spojovalo obě části bylo nazýváno "V Bráně." Zůstaly jen krásné vyhlídky daleko do kraje a vzpomínky těm, kteří tu žili.

Několik obrázků z poměrně táhlého brdského hřebenu Brda. Více o této lokalitě na Wikipedii - pod názvem Brda /Brdy/

"Hrad Valdek stojí na konci vysokého ostrohu tak, že na třech stranách chráněn byl stráněmi a na čtvrté /severovýchodní/ dobře a uměle opevněn. Stráně ty pokryty jsou spoustou ohromných balvanův a kamení v divokém, ale malebném nepořádku." Toliko A. Sedláček o Valdeku - "Hrady, zámky a tvrze království českého".

Hrad byl založen na začátku druhé poloviny 13. stol. Zakladatelem byl rod Buziců a jako první z nich byl roku 1263 připomínán Oldřich Zajíc z Valdeka. Roku 1623 se uvádí již jako pustý. Okolí zříceniny nabízí romantické procházky - skalnatá rokle, údolí Červeného potoka, Valdecké jezírko, nedaleká Krkavčina. Valdek a okolí byl cílem výletů již K.H.Máchy, B.Němcové K.J.Erbena a dalších.

Jedná se o výrazný vrch s krásnými výhledy do okolní krajiny. Jedním z těchto výhledových bodů je Čertova kazatelna. Jde o skalní útvar, jehož vrchol tvoří kamenná plošina nad skalním srázem, který dole končí rozsáhlým kamenným mořem. Odtud přes rozseté vesničky dohlédneme až k Radečskému pásmu. Další z krásných výhledů objevíme na dalším z četných skalních útvarů na Pyramidě a od Fabiánovy zahrádky. Z Krkavčích skal se přes vesničku Běštín podíváme k Malé a Velké Babě, která je sídlem ducha Brd - Fabiána. Plešivec je opředen mnoha bájemi a pověstmi, které popisuje kniha J. Čáky "Toulání po Brdech". Dalšími zajímavostmi jsou Smaragdové jezírko, které se nachází v zatopeném lomu a plešivecký viklan, který se kdysi opravdu kýval. Mezi skalními útvary kolem vrcholu a především v lomech je mnoho trampských campů.

Na temeni vrcholu stávalo kdysi rozsáhlé hradiště. Podrobné zajímavosti o vzhledu hradiště, jeho osídlení a archeologických nálezech na Plešivci přináší článek Bedřicha Čížka "Prehistorické hradiště na Plešivci" .

Každé hory mají svého vládce a tak i Brdy mají svého panovníka... Je to lesní duch Fabián, který sídlí na vrchu Babě a právě odtud spravuje brdskou říši.

Pověst vypráví, jak se z rytíře Fabiána, který žil ve svém hradě na temeni Baby stal lesní duch. Fabián na hrad přivedl svoji ženu a jeho bývalá zhrzená milenka se za to brzy pomstila jemu i jeho ženě. Za pomoci pekelných sil ji proměnila v zeměžluč a svého bývalého milence Fabiána proměnila v lesního ducha. Hrad ve které žili, rovněž po těchto kouzlech z Baby zmizel. Fabiánovi zde zůstalo jen kamenné lože, kde vládce Brd odpočívá. Okolí lože je dnes schované mezi mlázím, takže skalisko, které Fabiánovu postel představuje, není skoro vidět.

Na vrcholu Baby je zasazen dřevěný kříž. Ještě před několika lety byl z těchto míst pěkný výhled na vrch Kuchyňku. Nyní jej také zakrývá vzrostlá smrčina. Na vrchu jsou ještě další skaliska. Hřebínek těchto skalek je obklopen vzrostlým lesem a tak je výhled do hostomické kotliny rovněž nulový...

Jedná se o strmý asi 1,3 km dlouhý suťový hřeben. V jeho JV svazích se nachází přírodní rezervace, kde jsou chráněny zbytky přírodních suťových lesů. Jedná se o porosty buku, dubu, jedle, javoru, lípy, modřínu i smrku. Také mnoha kapradin, bylin a další vzácné flory. Z tohoto táhlého hřebene se nabízí krásné postupně se otevírající vyhlídky - JV směrem k Rosovicům, i na SZ do hostomické kotliny. Nejbližší z vrchů, které vidíme z hřebene, jsou Velká a Malá Baba a vrch Písky, který se dá dobře identifikovat podle modré koule s radarem na jeho vrcholu. Za nimi vykukuje Plešivec. Přes celý hřeben vede červená turistická značka. Na vrcholu je zasazen dřevěný kříž. Návštěva Kuchyňky je krásná v každé roční době.

Hvíždinec (476 m) je jedním z mnoha vrchů v oblasti brdských Hřebenů. Lesy na Hřebenech jsou z větší části listnaté, místy smíšené. Tak i vrchol Hvíždince a jeho blízké okolí je obklopeno krásným listnatým lesem, který je protkán borovicemi, břízou a jeřábem. K tomuto vrcholu nás může odvést modrá turistická značka z Dobřichovic (jedna z možností), napřed pozvolným a později prudkým stoupáním. Před cílem nás turistický rozcestník odkloní od turistické značky vpravo, abychom se dostali na skalní vyhlídku. Vyšlapaná stezka nás odvede mezi skaliska. Na jejich vrchol vedou skalní schůdky, ale tady ještě žádnou vyhlídku do dálek neočekávejme. Skaliska spadají do suťových polí a mezi porost nízkých a různě pokroucených borovic. Ta správná vyhlídka na nás čeká o kousek dále. Po několika desítkách metrů docházíme na vrchol skály a pod námi se otevírá pohled do údolí Berounky. Přímo pod námi se rozprostírají Řevnice, Hlásná a Zadní Třebáň, v dálce je vidět zástavbu Berouna. Vše lemují okolní vrcholky kopců, mezi kterými se Berounka proplétá. Jedním slovem nádhera. Často cestou na Hvíždinec nepotkáte mnoho lidí a někdy také nikoho. Pak si v klidu můžete vybrat nějaké "kamenné křeslo" - jsme přece na skále. Můžete usednout, dívat a dívat se do dálek. Jen tak - sedět, mlčet a sami pro sebe si v duchu říkat, jak je u nás krásně.

Domky a chalupy podbrdské vesničky Běřín jsou rozsety po rozlehlé stráni nad Jincemi. Šplhají po ní vzhůru do vrchu a končí až pod lesem. V otevřených průhledech mezi nimi se nabízí výhledy směrem k Plešivci, Ostrému vrchu, na Jinecké hřebeny a na podbrdské vesničky. Na okraji lesa vystřídá asfaltovou silničku lesní cesta. Není značená turistickou značkou, ale bezpečně nás odvede k turistickému rozcestníku Křižatky. Odtud spolu s červenou turistickou značkou stoupáme vzhůru do kopce směrem na Komorsko. Po levé straně silničky nám zůstává studánka Na Mostnicích a za chvíli nás značení odvede k turistickému rozcestníku, kde kdysi stávala vesnička Komorsko. Vesnička zanikla požárem v 15 stol. Dnes je na tomto místě umístěno několik symbolických kamenů a pamětní deska, která zobrazuje rozmístění tehdejších usedlostí. Bylo jich zde 13. Rozměr vesnice měl být ca 100 x 160 m. Poblíž byl železný důl Komorsko a patřil jako mnoho dalších dolů v tomto okolí komárovským železárnám. Tady je rozcestí tří červených turistických značek. Jedna z nich směřující k Čenkovu nás ca po 400 m odvede k hájovně Komorsko. Na velké lesní louce u hájovny jsou v oboře při troše opatrnosti k vidění daňci. Jsou plaší a ostražití-okamžitě se dávají do pohybu a hledají úkryt na opačné straně ohrady.

Jak tomu bývá  v pohádkách "bylo -nebylo", tak i jedna z pověstí o Brdech vypráví, že tady na Komorsku žili v dávných dobách obři. Dnes zdobí okolí nádherné obří listnaté stromy, které jsou v podzimním dni uprostřed babího léta opravdu také jako z pohádky.

Udává se, že vrch Písky je se svojí n.v. 691m je nejvyšším vrchem Brdských Hřebenů. Tato volně přístupná část Brd je protkána turistickými značkami a jedna z nich protíná severní úbočí tohoto vrchu. Při silničce, která stoupá k vrcholu se na mýtině nachází lovecká chata Šimákovna (nepřístupná). Ta dříve stávala na jiném místě, ale nedaleko od této, později postavené chaty. Josef Hrabák (nar.1833, profesor báňské akademie v Příbrami a předseda pobočky KČT v Příbrami) k tomuto napsal : "blíže nad domkem horníka Šimáčka (kdež možno se občerstviti)".

Na vrcholu Písků byla zřízena pěkná rozhledna. Postavil ji tesař Václav Procházka na náklady majitele panství knížete Hanau z Hořovic. Bylo to na podnět Příbramského odboru českých turistů. Pojmenována byla po Hořovické kněžně Elišce - Eliščina rozhledna. Byla to první rozhledna v Brdech. Její výška byla 15 m. Slavnostně byla zpřístupněna v roce 1891, ale pro svoji schátralost byla stržena v roce 1902.

Dnes je na vrcholu umístěn radar řízení letového provozu. Objekty jsou pochopitelně veřejnosti nepřístupné. Jedná se o 30m vysokou železnou věž s betonovým pláštěm. Na jejím vrcholu je umístěna otáčející se anténa radaru v modrém krytu (radom). Dříve anténa zakrytá nebyla. Přibližně 300 m od vrcholu je další stavba vysílací věže.

Dříve se z Písků otevíraly krásné rozhledy. Dnes je každým rokem více a více zakrývají poměrně rychle rostoucí smrčiny...

Nad Felbabkou se zvedá jeho táhlý ostrý hřbet, vysoký 539 m. Od této obce nás provází žlutá turistická značka, která spolu s polní cestou stoupá k vrcholu, mezi hřbetem vrchu a rozsáhlou loukou. Během stoupání vzhůru se z okraje louky stále více otevírají pohledy k Felbabce a pak již i na část pásma Středních Brd. Při cestě jsou stopy po dolování železné rudy, která se zde na Ostrém těžila. Tabulka na stromě nás na tuto skutečnost upozorňuje. První zprávy o zdejším dolování jsou z období kolem roku 1750. V Monografii Hořovicka a Berounska: Jindřich Jůna a kolektiv učitelstva 1918-1923 je uváděn "důl Sv. Rudolfa, který byl založen pro jineckou vysokou pec. Od severní strany byla vyražena dlouhá štola." Při cestě k samotnému vrcholu jsou také stopy důlních prací v podobě odvalů. Pod vrcholem je turistický rozcestník a nad ním na samém vrcholu bývalo tvrziště o kterém je psáno takto (A. Sedláček - Hrady, zámky a tvrze království českého):

"Nedaleko vesnice Felbabky zdvihá se návrší řečené Ostrý, jehož hřbet táhne se od Litavky směrem západním. Západní jeho konec jest nejvyšší a nese zbytky staré tvrze. Pod tvrzištěm jest hluboká díra, jejížto účel není znám. Odtud se přichází na předhradí, které bylo dílem přírodou a dílem lidskou rukou opevněno, neboť všechna jeho jižní strana jest příkrá, kdežto severní strana volně spadající překopána byla příkopem. Tvrziště za ním se nacházející vystupuje z okrouhlého příkopu, který je kromě severní strmé stráně objímá jako mocný kůl. Zachovalo se dosti dobře, poněvadž nejvíce na skále spočívá. Okolo příkopu táhne se na straně venkovské násep, jako bývá obyčejně u tvrzí středověkých. Ačkoliv svědčí všechno o tom, že tu stála tvrz středověká a nevšední tehda jméno Ostrý měla, přece nám o jejích osudech nic známo není, v čemž se tvrziště mnohým místům téhož druhu podobá. V pozdní teprve době vyskytují se v Podbrdsku Čámští z Ostrého, rod zemanský, který nosil na štítě svém dvě sekery přeložené. Nelze je nazpátek sice vystopovati, až do počátku 17 věku, kdež se vyskytují bratři Václav a Jiří Čámští, ale není pochyby, pováží-li se starožitný jich znak a heslo rodinné, že jsou původu mnohem staršího."

Dnes je tvrziště opevněno chátrající palisádou, takže nelze při výstupu přehlédnout. Po dobytí vrcholu zpět k turistickému rozcestníku. Značená cesta začíná klesat na opačnou stranu kopce, směrem k Jakubskému údolí. Místy se otevírají průhledy do údolí. Po příkřejším sestupu se žlutá značka spojuje s červenou a po chvíli nás odvádí dolů k Litavce.

Tento vrch je se svojí výškou 660 m nejvyšším vrchem brdských Hřebenů. Název byl prý odvozen od studeného větru, který tady často vane.

Na vrcholu byla v roce 1940 postavena 17,5 m vysoká zděná sedmiboká měřická věž. Dlouhá léta sloužila geodetickým účelům. V jejím sklepě jsou umístěny měřicí body. Koncem minulého století začala funkce věže upadat a její stav se zhoršoval. "Sdružení za ekologický rozvoj krajiny" a "Turisté severních Brd" začali jednat o její záchraně. Cílem bylo zpřístupnění věže pro turisty v podobě rozhledny. V květnu 2004 se Sdružení stalo správcem věže. Dne 7. května 2005 byla po nejrůznějších opravách a vybudování turistického zázemí rozhledna zpřístupněna veřejnosti. V turistické sezoně je otevřena vždy o víkendech a o státních svátcích od 10 do 17 hod.

Na jižním svahu vrchu se zachovaly stavby, které patřily k bývalé hájovně Baba, která zde stávala od 17 stol., spolu s několika dalšími budovami. Původní dřevěná stavba hájovny v červenci roku 1914 vyhořela. Hajný se přestěhoval do budovy bývalé "štajgrovny". I tato budova byla zrušena v roce 1947 a zbořena v roce 1950. Budova, která zde stojí je objekt bývalé maštale s kůlnou. Nyní je v soukromém užívání.

Volně čerpáno se stránek "Sdružení o ekologický rozvoj krajiny" /SERK/

Vrch Pišťák se nachází v centrální části Hřebenů, které jsou součástí Brdské vrchoviny. Leží jižně od Řevnic, nad údolím Moklického potoka. Jedná se o skalní ostroh s rozsáhlými suťovými poli. Většinu vrchu pokrývají doubravy a bučiny, které přecházejí v suťové lesy se zakrslými borovicemi a břízkami. Ve vrcholové části jsou rozsáhlá suchá vřesoviště. Na hřebenu se uchovaly stopy po prehistorickém hradišti, které bylo vybudováno pravděpodobně v mladší a pozdní době bronzové. Od severovýchodu bylo opevněno třemi pásy valů a příkopů. Ostroh byl snad osídlen i v pozdní době kamenné a raném středověku. Hradiště prý mělo zřejmě strážní fuknci. Při valech bývalého hradiště mají trampové Osadu vzpomínek s mohylami a kříži na památku svých zesnulých trampských kamarádů. Z vrcholu Pišťáku jsou krásné výhledy, takže ačkoliv značená cesta na vrchol nevede,  návštěva vrchu určitě stojí za to.

Severovýchodně od Pišťáku se nachází další skalnatý vrch Babka (505 m n.m.) Na tomto vrchu se nacházejí přirozené skalní výchozy i několik opuštěných lomů na bílý křemenec. Lom na Babce byl využíván ve 2 pol. 19 stol. a byl opuštěn dříve, než stačil pohltit vrcholovou skálu. Vrch je porostý převážně listnatými dřevinami, zejména duby. Vystupující skalnatý vrchol je porostlý zakrslými borovicemi a poskytuje možnosti výhledů do krajiny. Vrch byl již od 19 stol. oblíbeným výletním místem. Na vrcholu stával vyhlídkový altánek,který zde postavil v letech 1890-1895 Okrašlovací spolek v Řevnicích. Později během času se altánek rozpadl a nebyl již nikdy obnoven.

Čerpáno z Wikipedie a z archivu souborů /Lokality/